Briefy tohoto typu dostávám s pravidelností jarních chřipek: „Klient by si přál co nejvíce se odlišit od konkurence, ale…
…zároveň by chtěl, aby bylo z jeho commercialu patrné, že patří do dané kategorie.“ Není to trochu oxymoron?
Věc ještě pokračuje. Navíc klienta prý zaujala komunikace jeho věhlasnějšího a úspěšnějšího konkurenta. A protože jsou oba tak trochu kamarádi, mohli bychom prý ten creative output navíc udělat jako takové milé šťouchnutí do něj.
No príma hodiny!
Což lze nepochopit, že připodobněním se ke komunikaci úspějšnějšího konkurenta většinou platíme jemu za posílení vjemu?
Časté přání klientovo – udělejtetotaknějakoriginélníalezasenemoc-takabysetolíbilokámošůmakámoškámbrandmanagerkám!
Proboha, kdo neví, že tyto dvě věci stojí v protikladu, by se neměl o budování značek ani pokoušet. Ostatně pořád mu zbývá se dát do třetí možnosti pohybu na trhu: zavěsit se na známou značku a kanibalizovat ji (druhá je dělat to dumpingovou cenou, zavřít pár Pákistánců do garáže, a voilá!).
Například kdesi ve slovenských horách sídlilo (a ještě možná i sídlí) družstvo, vyrábějící tatarku ROMANS. A to víte, že i etiketa vypadala jako od těch HELL-s! (už tu tu fotku ne tutu..)
Anebo býti odvážným – pokud to neuspěje, řekne, že to byl test kreativity agentury, a může ji natotata vyhodit (a pak druhá a třetí strategie…).
A když je to znáhla překvapivě úspěšné, pak se převelice často stává, že klient dojde k závěru, že to vlastně celé vymyslel on a že musel tu línou bandu v agentuře vlastnonožně kopat do pérdele, aby sebou konečně hejbla!
(Tested on clients, certified!)
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď