Dante protáhl čtenáře peklem. Já na to mám dálnici D1.
Cestou do Brna a zpět si pravidelně pořídím hlubokou melancholii spolu s opakovanou pochybností o smyslu našeho konání.
Přehlídka billboardů, poutačů, visačů, chytačů, totemů i jiných extrémů kolem tohoto průtahu je tristním svědectvím o stavu marketingové komunikace v tento čas a této zemi.
Toužíte si cestou do Brna koupit loď nebo karavan? Nutně na Vysočině potřebujete nový kotel na uhlí? Proč se ta dáma usmívá a velké slovo POHODA je doplněno neinformací “informační systém?” A proč je u lesa veleportrét Hanácké kyselky, selky s pohledem do dáli, svou velikostí zahanbující i pražského panďuláka v podobě J. V. Džugašviliho a fronty na maso za ním?
Ve 130 km/h (rychleji samozřejmě ne, fuj fuj) máte na kognitivní zpracování billboardu dva a půl mžitky. Proto je ovšemže třeba přidat další dva řádky textu, bublinu s výkřikem a elektronickou adresu ve stylu státní samosprávy.
Shrnuto: skoro 400 km – a ačkoli profesionální deformace velí sledovat, nepamatuji si jedinou message.
Podle samonosných expertů prý billboardy u dálnic nemají co dělat, protože přitahují pozornost řidičů. Čím proboha…?
Jó, kdyby tupostí, nikdo by neprojel.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď