Bigvilik's Brand Building Blog

Budeme mít nový Velorex, jupi já hou, hajdum perdum!

To zas bude sukces, když mohla Kofola, Pedro a tak dále, však se podívejte, jaký je to ňuníneček:

Jenže i těžba ze sentimentu má své zákonitosti, a zkusme si je připomenout.

Nežli se do toho pustíš, zanalyzuj si pořádně, co bylo na původním brandu to úžasné

Neznamená to ani tolik analyzovat distribuční čísla či proměny produktu, na to všechno už zapomněl i Ahasver. To, co je podstatné, je prožitek značky:

Pedro byla super žvejka – vím, že proto, že tehdy jiné dobré prostě nebyly. Byla v mých očích super, a dávám-li si ji dnes coby pamětník, nechci si ani tak prožít její skvělou chuť (už se z potěšení spíš stala nutnost po jídle či před osobním jednámím, co si budeme povídat).

Chci si prožít to nedělní dopoledne na procházce, kdy jsme dorazili ucabrtáni do typicky venkovsky nepřátelské putyky cenové kategorie trubkynemejužrádloteplýnemámazahodinuzavirám.

A moji milí, starostliví rodičové nalezli na poličce za smrdutou pípou středověké chřupky a mariotereziánské tyčinky, prohnutou čokoládu, to jak ji tam slunce rozměklo a mráz zase ztužil za ty léta, ale taky našli Pedra a věděli, že ta to přežijou všechno, a koupili mi, a šli jsme dál, protože pivo nestálo za nic a sodovku nevedli, a měli jen džus, co juice nikdy nevěděl, a jen já, já jsem se cítil jako king…

(jé, promiňte starci, zase se nám rozkecalvzpomínal…)

Kofola je jiný příklad: původně se její obliba jistě rodila z této zkušenostní základny, ale to by jistě nevysvětlilo tak obrovský rozvoj brandu. Za tím je víc – jednak pečlivá práce se značkou, kvalitní line extensions které nepopírají základní hodnoty brandu (nemyslím si sice i line extensions nic dobrého, ale co se dá holt dělat. I Red Bull je teď šugrfrí… tak dlouho ukecávali starého pána, až hu přemohli…)

(Kdo ví, jak dopadly naše osobní meetingy a závěrečná telefonická debata, při které jsme s Čestmírem stihli projet celé Švýcarsko až na italské grenze, s panem Samarasem, jistě se diví, jak ho tu chválím – ale ruku na srdce, to že jsme odstoupili z práce na Jupíku nám umožnilo na poslední chvíli přijmout účast v pitchi na Korunní 😉, a navíc s Kofolou pracují vskutku velmi dobře, o tom žádná! Komu čest, tomu čest, i kdyby na věži kostela hořelo!)

K úspěchu Kofoly přispěla pravděpodobně i ta strategie, o kterou se kdysi snažil RC Cola – nabídnout levnější, ale ne podcenovou alternativu k těm dvěma arogánům – k červené a modré říši. Náhle tu byla další volba, navíc “naše” – a to jistě přemohlo u dalších spotřebitelů i ten původní sentimentální rozměr zkušenosti.

Nežli se do toho pustíš, tak si – himbajs – tu značku kup!

Nemá cenu investovat mentální ani fyzickou energii do předem ztracené bitvy – naděje, že přinesete současnému vlastníku spící či umírající značky její nové vypracování, a on zalká a daruje ji právě vám se slovy: “Toť vaše lícha budoucí, šlechetný vynálezče!” – tak tomu se odborně říká představa lichá. Neodborně to lid označuje nehledaným “…ten se posral v kině Alfa!”

A teď hurá na Velorex!

Podívejme se, jak si svůj domácí úkol připravil milovník a inovátor vozítek…

Značku si – podle dostupných pramenů doposud nekoupil. V rejstříku ÚPV o ní nemají záznam (spekulanti, hr hr, do toho…). Kdyby to snad na sukces i vypadalo, pozná to snadno, že už mezitím nějaký vykuk značku přihlásí.

Je tu nějaká cílová skupina, která by mohla stavět na sentimentálním faktoru? Moc ne, ta původní nafasovávala tento ošacený sajdkár – a vztah k věci, kterou musíte užívat stran zdravotního stavu, to není (už vůbec ne radostná) volba – to je muss. Nevím sice, jak se jmenuje značka vozíčku, na kterém jsem LP 1984-5 drandil po bytě, ale vidět ho teď v krámě – myslíte, že bych našel nějakou krásnou vzpomínku? Leda tak tu, že dveře na toaletu byly užší než ten vozík, což z té procedury vždy dělalo bugára! A myslíte, že bych si ho kvůli této vzpomínce běžel koupit…?

Ano, je tu spolek velorexistů, kteří je ze směsi piety a recese opečovávají, vylepšují a předvádějí si své modýlky. Hluboké uznání, ale nic z toho jim nový Velorex nepřinese, a pokud by oni sami měli být cílovou skupinou, dokáže jich ten dobrý muž prodat deset či tak nějak, a vymalováno!

Jsem frajer, vrazil jsem to do Velorexu!

Jenže ani ti si nový zázrak technologie nekoupí. S dostupností pro běžné spotřebitele “se nepočítá.” Ta věc, co připomíná nešťastné invalidy, obecní trosky a jistého vrchního prchního, co se do něj přibouch’ a málem i tak s ním odkráčel, má mít cenu od 500 000,- Kč výše.

Na který maják to tu příliv šplouchá?

Za tu cenu stačí naznačit a salesmani podlezou i pod zamčenými dveřmi!

Tak proč bych si měl coby movitý zákazník ausgerechnet koupit tak neaspirativní značku jako je to kriplsako?

Když rozvážní Helmuti z Wolkswagenu naznačovali, že mé usuzovací schopnosti jsou mdlé, neboť Phaeton bude sukces sukcesovič, vzdal jsem to, že čas ukáže. CO ukázal, víme. JAK to ukázal, to ví jejich financdirektor ve Vlčím hnízdě…

Mimochodem, kolik že to stojí Passat CC?

I zde platí, že milovníci kuriozit třeba těch deset jediných postavených (s výrobními čísly na zlatém štítku ve středu volantu!) koupí. Takže hurá do ÚPV, zlatokopi. Ale sentimentem to nebude, spíš snahou po originalitě za KAŽDOU cenu.

Více o projektu naleznete zde, odkud jsem si pro demonstrační účely vypůjčil i uvedenou fotografii.

This entry was posted on 12.3.2010 at 15:25 and is filed under bling bling bling, brand building, dokumenty, komunikační techniky & vychytávky, pokrok nezastavíš ani červenou lucernou!, prodej teplé vody v sáčcích, rady moudrých, sociální a ekonomický život, česky. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.