Strašně ráda si vypůjčuje, paroduje, hraje s významy. Je to logické, protože si tak usnadní cestu ke spotřebitelově vnímání.
Někdy si vypůjčuje bez dovolení – trend, feeling, životní styl, formální prostředky (literární, výtvarné či filmové postupy). Strašně ráda si půjčuje hudbu, na to má celé podpůrné odvětví muzikantů a studií, schopných udělat v pěti minutách něco a la kdokoliv.
Pokud si chce na cestě do spotřebitelovy hlavy “stopnout” jistější, rychlejší a pohodlnější dopravní prostředek, pak už se samozřejmě neobejde bez souhlasu jeho majitele.
Jsou zásadoví odpůrci (Zdeněk Svěrák, Neil Young a stovky dalších), jsou pečliví zvažovači, jsou ti, co souhlasí se vším, a jsou i ti, co sami aktivně svá dílka nabízejí i vnucují.
Přes obecně rozšířený zvyk horšit se na původní autory, pokud vás rozhořčí či vyruší užití nějakého dílka v reklamě, bych vinu za neúspěch dával vždy spíš reklamním tvůrcům. Původní autor nemůže úplně přesně odhadnout, jak to dopadne.
I když… Někdy se člověk neubrání pochybám, zdali se původní autor neocitl v opravdu hrubé hmotné nouzi…
A ti, co tu krásu adaptovali, se také ocitli v nějaké nouzi, pravděpodobně nehmotné. A nestačilo jim, že do radio commercialu se vešla jen jedna sloka. Oni nás vybízejí, abychom si zpívali dále:
Radostný zpěv řidičky, která v první části pozoruje se šansonovou nostalgií, jak hoří její vůz, přičemž ve druhé části (pravděpodobně novým) vozem naboří se stejnou povzneseností samohyb svého manžela, se vymyká mé reálné spotřebitelské zkušenosti.
Já bych zuřil a byl zdeptán, připojištění nepřipojištění. Ale v reklamě se figury často chovají tak, že v reálném životě by je to záhy přivedlo před psychiatra. Takhle se consumer’s insight nedosahuje!
Reklama má nenechavé pracičky. Ale občas by ji přes ně měl někdo plácnout…
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď