Jeden z mých vzácných učitelů, docent Antonín Jelínek, kdysi zpovídal Vítězslava Nezvala.
Zeptal se ho,
“ale vždyť jste ve své básni zpíval o vesnici ,kam nový režim zavedl proud, postavil tam školu i teletník. Já tam teďka v létě zajel, a není tam ani proud, ani teletník. Dokonce pro vodu se chodí k lesu…”
A Vítězslav, kterého právě Zpěv míru (“aby už nikdy nad Koreu nelétali piloti s gonnorheou, “ či jak to bylo) zachránil před osudem Kalndry a spol., mu odpověděl:
“Ale Toníčku, to všechno jednoho krásného dne BUDE!”
I já se omlouvám – co tu mělo být, tu jednoho krásného dne bude. Teď běhám po nemocnici a doufám, co se mé maminky týče…
Zanechat Odpověď