Historka by se mohla jmenovat: „Kreativní ředitel XY zasloužil se o českou literaturu.“
Kdo z mnoha v historii agentury Ogilvy to byl, nevíme. Autor si jméno nepamatuje (pamatovat nechce?), je si však jist pohlavím, takže Jana Mihu je z obliga.
Co se stalo? Kreativní ředitel nevzal uchazeče o textařskou židli, ba vzbudil v něm pochyby o smyslu reklamní práce vůbec. S předvídatelnými následky: odmrštěný jej učinil Kňourem, zloduchem v jednom ze svých románů, a kolem něj popsal svět blábolu, keců, po nichž pes neštěkne a které neberou vážně adresáti ani žvanilové sami.
Očekáváte-li naučení, je brzo – bylo by banální. Horší totiž je, že svět reklamy je v románě jen nevýznamným motivem. Titěrností v příběhu o smyslu mlčení, tvorbě, architektuře, o tom, co po nás zbyde. Ne tím, že ukázal reklamu v plytkosti, ale tím, že ji shledal buřt, a míjející se s podstatnými tématy, ji zobrazil pravdivě. Vždyť o kolika současných reklamách se mimo úzké odborné kruhy mluví? Kterých si společnost vůbec všimla?
Česká literatura získala tím, že Miloš Urban do reklamy nepronikl. Jeho román „Santiniho jazyk“ doporučuji (i již natočenou televizní adaptaci v režii Jiřího Stracha). Literatura, Urban a snad i ten Strach už mají své jisté.
Jen na nás Kňourech zůstává zasloužit se o reklamu…
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď