Býval jsem mladistvým intelektuálem. Obé chválabohu přešlo, ale vidím to jako dnes: každý třetí večer v nějakém avantgardním divadélku.
Končila éra „špinavých bosých nohou,“ kde zmítali se fousatí otrhanci a hry zakončoval co paprsek naděje polonahý chlapeček s flautničkou. Nastávaly časy jiné: barvitý Lébl, a novota náramná: „stírání hranice mezi jevištěm a hledištěm.“ Herci slézali k lidem či je vytahovali k sobě, a hráli všichni durch.
Kdekdo si to chválil v následných debatách. Jen mě z jedné vyhodili, neb jsem plác’: „Když chcete setřít rozdíl mezi herci a diváky, tak zrušte vstupné…“
Léta běží – a slyším podobný halas: spotřebitelé budou cloudovat, vytvářet obsah, produkt, všichni durch.
Hyperlokální žurnalistika, sdílená spolutvorba, jupí! A ono to funguje: tak, jako se tehdy nezištně dokázali sejít lidé, aby si zahráli divadlo, tak dnes – díky novým a sociálním médiím – se spojují talenty a dělají všelicos užitečného i ptákoidního.
Než dojde na vstupné: „Naplňte naše noviny, a my vám je obratem prodáme…?“ A proč by to dělali?
Víte, jak to dopadlo s tím jevištním stíráním? Talenti šli hrát jinam. Spolu zadarmo, nebo spolu za peníze.
Zůstali exhibicionisti. Těm nevadilo, že dělají kašpary, a ještě za to platí.
Bigvilik's Brand Building Blog 
1.10.2010 (15:23) |
Zbývá jenom doufat, že ve chvíli, kdy se ta kostka konečně složí, vznikne něco tak báječného a originálního, že to za ta léta čekání stálo.
1.10.2010 (15:56) |
Zde není Baldachýnovo!