Bigvilik's Brand Building Blog

Zajektal jsem zuby nad reality show “Šéfka.”

Netřeba mi to vykládat: vím, jsem vůl. A dobře mi tak.

Ale pak mě napadlo, že je to logický vývoj. Nový kanál Prima Love se právě jal opakovat seriál Letiště. Náhodou jsem přepnul – a zase jsem žasl, jak do snaživě realistického popisu děje vklouzla stará známá komická figura: co podnikatel či manažer, to směšný blbeček a šašoun.

Ano, ten ó tak vtipný pan ředitel v podání Boba Klepla. Člověka napadne, jak dlouho by s tímto managementem seriálové aerolinky létaly. Kam se hrabe Aeronaut Tvrdík!

Samozřejmě, ta tradice je mnohem delší, začíná sérií fialových sak ve filmech z kraje 90. let, pokračuje tajemnými mafiány a la Válka barev (ne, nemám na mysli sebe v malé roli reklamního klienta, aka Proctera & Gambla, v cca 60. minutě), a vine se k tomu nekonečnému utrpení Rodinných pout, na která mám spadeno i kvůli příjmení hlavních hrdinů.

Rodinná sklářská firma! Nevím, kolik lidí zaměstnávala sklárna, my jsme ji příznačně snad ani nezahlédli, ale ředitelství mělo cca osm managerů, z nich polovina z jedné rodiny, a ti ostatní s nimi souložili ale i intrikovali o sto péro. Soulože a sto per nechme stranou, těm všude kvete pšenka, jenže co ty intriky?

Kliky a skupinky se vzájemně potíraly, jak kdybychom byli na generálním ředitelství ultimátní panglobální megakorporace. Tam si to dokážu představit, tam chápu, že management tráví 90% času vyhlazovacími válkami. V rodinné firmičce by to ovšem skončilo za pár dní. Málo zdrojů, málo kombinací, málo mezistruktur.

Realita je však pro diváka silnější než fikce, říká se.

Česká televize nás obdařila výchovně “investorskou” show Den D. Obraz businessu dostal další ránu v očích průměrného televizního diváka. Plejáda pošuků a mašíblů, toužících po několikastatisícové injekci kapitálu na titěrné nápady, že kam se hrabe sám receptoid Podlaha, s tržní strategií a marketingem ve stylu vono se uvidí… Nic proti formátu, jen to zase nedramatizuje podnikavost, kreativitu, vůli – ale směšnofigurkaření.

Jo, a investoři! Jak by mohl chybět sám Tomio Okamura! Muž tak všudypřítomný, že připomíná onen vintage ftip s Leninem a krabičkou olejovek. Kde jste ho tak ještě mohli nevidět? Ani v Pardubicích mu neutečete, vy perníkáři!

Z investiční show se tedy stává něco jako Got Talent. Rozdíly mezi segmenty se pro řadového diváka stírají, business nebo show business, vsjo ravnó, celebrity v jury, pošuci před ní.

A kam čert nemůže, tam pošle Mojsejovou.

Přiznávám, že jsem nikdy neviděl ani pravzor této show, Trumpovo “The Apprentice.” Nikdy jsem na Trumpa neměl slabost, není to pro mne ani poctivě přízemní investor a la Warren Buffet, ani technologický věrozvěst typu Jobse či Gatese, a už vůbec to není charismatik, spojující nespojitelné jako šílený Branson. Tím nemá být řečeno, že je to neschopa. Dokázal toho dost, ale jen… Nějak to vždycky někde drhne.

Přesto rozumím tomu, proč se najdou lidi, chtějící se stát jeho pomahačem a schopni pro to absolvovat potupnou TV show. Od něj se naučit dá – i prostřednictvím obrazovky. Jenže srovnání Mr. Trump versus košická světská jest cosi jako Disneyworld versus Matějská Kočky seniora.

Vulgární nevkusná madame, která v businessu zanechala jen mělkou (sto)pičku prodejem modes robes podobným majitelkám zlatých andělíčků, dává nepříliš jasné úkoly – a rozhodně nejsou všechny zaměřeny na test schopností v businessu. Převlékat se do kostýmků a zazpívat? Zase show biz, ne big biz!

Navíc tam Madame Střelnice není sama. V kousku, co jsem chvíli viděl, ji v trubkovitosti zdatně sekundovala Ivana Christová, která se léty změnila z miss do přípodoby podunajské Bobošíkové. Ale ta by si snad aspoň nepletla tržby a zisk!

Druhým pomahačem je jakýsi sebezálibně načesaný a ofouskovaný kadeřníček, který o jedné uchazečce prohlásil, že je nevychovaná, protože měla připomínky k pokoji v pětihvězdičkovém hotelu. Spousta lidí prý se tam nikdy v životě nedostane, a tak měla držet tlamu. Zvlášní logika. A zvláštní požadavek na vychovanost od osoby, která vzápětí jinou soutěžící ohodnotila slovy “Tos posrala!”

Co bylo nejhorší? Na konci se hned nevyřazovalo podle diktátu Mojsejové. Pořádal se místo toho velký summit poraženého teamu na téma Kdo za to může?

Nejstrašnější věc, kterou v businessu – a nejen v něm můžete učit!

Těhle typů je všude plno. Jedva začne hořet, hledají viníka a pokud vůbec sami vykazují nějakou energii, pak ne ke snášení peřin z hořícího domu, ale ke snášení důkazů, že oni to nezavinili a že to už před vojnou říkali okresnímu hejtmanovi…

Co tak dál? Nechtělo by to reality show typu “sedí si takhle Klepl, Okamura a Mojsejová v cele bez oken a dveří…?”

Jako business idea to není tak zlý!

This entry was posted on 19.3.2011 at 11:39 and is filed under bling bling bling, filmařina, textařina, prostě pot & dřina, humor a humot, komunikační techniky & vychytávky, pokrok nezastavíš ani červenou lucernou!, prodej teplé vody v sáčcích, česky. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.