Nějak se poslední dobou zase rozmohli tlamouni. Značka si koupí celebritu, a to jako má býti to pravé ořechové.
A není.
Jedva jedna slečna vyhrála Wimbledon, už její management kvačil do kanceláří marketérů s nesmyslnými ciframi. Slečna od té doby nic nevyhrála, ale vypadalo to, že se bude po zbytek roku usmívat na celý národ z billboardů ČEZu. Proč?
Jiní už své tvářičky vystavují. Čtvrtníček hopsá na koníku s bandaskou mléka pro jogurt, ale brambůrky už přiveze na traktůrku. O Marešovi už tu slovo taky padlo, a Karel Gott zase nesl čaj.
Je zvláštní, že za ty peníze se celebritám ani nechce za brand nastavovat krk. Všimněte si, oni ho nedoporučují – ony jen hrají v reklamě. Co z toho dotyčné značky mají za prospěch, nevím.
Když se reklamou mihne známá osobnost, dojde k úplně jinému rozvoji asociací – místo příběhu, VAŠEHO PŘÍBĚHU, milí marketéři, začne divák řešit něco jiného: Je to Vonásek? Zase? Za kolik? Nestydí se? Chodí ještě s tou Ivetou?
A značka je fuč.
No, jo, jenže nebýt celebrit, nemohli by si generální ředitelé přeměřovat ego: „MY máme v reklamě Kadrnožku!“ „Cha, to my máme dokonce Jiřinku!“
Jen aby to nebylo všechno, co v ní máte…
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď