Bigvilik's Brand Building Blog

Jednou jsem pod jeho vznešenou střechou už přebýval. V roce 1979 spolu s rodiči, když jsme – ó ty hrůzo – směli na celých sedm dní do Rakous a Zlého Nepřátelského Německa, kde v té době můj táta spolu s dalšími českými gastarbeitery z Armabeton, n.p., závod 09, stavěl kapitalistům haly pro montáže vozů Audi.

Dojemná vzpomínka jen lehce pokažená pocitem, že obsluze nějak vadíme.

Letos mě tíseň a nouze v českobudějovických ubytovacích kapacitách donutila pod jeho krovy zamířit zas.

Jak to říkal starý havran? Nevermore!

Už jsem bydlel leckde, ale ve stroji času ještě ne. Jen jsem se dobelhal na recepci, rozhlédnu se – a všude kolem mě zase rok 1979!

“Dobrý den,” začínám pokorně, na rameni brašnu s oděvy, v levé ruce tašku s notebookem a v pravé svou hůl, “měl bych tu mít rezervaci na jméno Rubeš!”

“No, to bych se divila,” pravila příjemně paní recepční.

Vedle se o recepci opíral portýr, kterému zjevně unikla jak má zavazadla, tak handicap při chůzi. Bodejť by ne, neboť zvedl svůj obličej s brýlemi, jakými okouzloval neblahé paměti generál Aloiz Lorenc, kamsi k nebi.

“Tady mám všechny rezervace. Žádnej Hrubeš!”

Nesměle jsem pípl: “Rubeš!”

“To už tuplem ne!”

Zavládlo ticho. Dáma na mě hleděla jak manhattanský žalobce na starého poctivce Madoffa.

“Mám v počítači poukaz,” namítl jsem. No reaction.

Zapjal jsem tedy notebook, a za nezájmu okolí čekal, až systém naběhne. Ukázal jsem poukaz té sivé dámě. “Ale to objednávala paní Veselá. Ve-se-lá! Jak já mám vědět, že je to pro nějakýho Rubeše?”

“Protože je to tam napsaný…?”

“No jo,” utřela mě. “Ale my si to tady zakládáme ZÁSADNĚ podle objednavatele!”

Ukázalo se tedy, že mě přeci jen nebudou mít to potěšení vykopat jako trosku bez rezervace. Přešli jsme do bodu 2. Přistrčila přede mne přihlašovací arch typu sčítání lidu, domů, hospodářského dobytka a bytů.

“Vyplňte to!”

Skládám svá zavazadla. Náhle mě něco napadlo: “Promiňte, ale stojím přímo před hotelem a tady se nemůže parkovat – nemohl bych nejdřív zaparkovat a…”

“Nepřihlášeným parkování neposkytujeme. Potom vám to ukážu, stojí to třistapadesátkorun!”

Požádal jsem portýra, zda by mohl automobil pohlídat, než to vyplním. Beze slova se otočil a kráčel – na opačnou stranu. Takže asi nemohl…

Sepsal jsem své nacionále, dostal kartičku, poprosil o svolení, zda si svou batožinu smím zde ponechati, a vyběhl ven. Náhodou se mi povedlo zaparkovat na legálním, veřejném a věčně plném parkovišti uprostřed náměstí.

Vracím se.

Portýr mezitím odkudsi dorazil zpět. Pozorně si prohlédl, jak na sebe navlékám všechna svá zavazadla, béřu v ruku hůl a do zubů kartičku od pokoje, a pečlivě mě sledoval až k výtahu, který mi ukázali.

Výtah je na kartičku. To aby se nevozili nepřihlášení, zdá se. Odváží mě někam do patra, kde ovšem není číslo mého pokoje. Naštěstí jde okolo jakási služebná osoba. Žádám ji o pomoc.

“Tady ale nemáte co dělat,” dozvím se. “Vy bydlíte v zadním traktu. To musíte zpátky dolů a do jiného výtahu!”

Nakonec mě tam bedlivě eskortuje.

Potupně kulhám se všemi tlumoky halou k jinému výtahu, než do kterého mě předtím recepční poslala a poslouchám hlasitou diskusi mezi ní a mou eskortou, jestli mi to ona blbě řekla, nebo já to blbě pochopil.

Hádejte, na čem se shodli?

Portýr se opět zahledí na strop.

Vítejte v Grand Hotelu Zvon! Business room, dvě noci za lidových 5.920,- Kč!

Nevermore…

DODATEK: poté, co se v diskusi objevil náhle tolik výmluvný pan portýr, podařilo se mi dohledat i jeho gravatar. Aspoň vidíte, že nekecám ani v popisu jeho osoby!

This entry was posted on 16.9.2011 at 14:48 and is filed under personal, žalozpěvy a sebechvaly, pokrok nezastavíš ani červenou lucernou!, česky. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.