Doufal jsem, že k loteriím se už nějakou dobu nebudu muset vracet. Karty byly rozdány, nově příchozí se vymezili proti Sazce. Ale pak přišel ještě jeden, maličko opožděný, takový chudobnější korunkář.
A měli vskutku jímavý TV commercial.
Nešťastná šťastná čísílka, v podobě losovacích míčků, se nudila v parku i v restauraci, aby pak konečně zatančila, když anonymní zákazník vlezl do trafiky a vsadil si. Poučení: „Nenechte svá šťastná čísla čekat!“
Jako jednotka komunikace ani myšlenkou ani provedením nevybočuje z průměru. Neurazí, neoslní.
Jenže pak jsem tuto jednotku uviděl ještě jednou – a náhle mi došlo, že vidím exemplární příklad kategorie dramatizovaných tužeb klientových.
Klient nám za své peníze vysvětlil, co by si přál, abychom my, zákazníci, dělali. Holoto, koukejte zapadnout do nejbližší trafiky, a vsadit si. Moje šťastná čísílka nerada čekají, proto je čekat nenechávejte.
Horší je, že nám nedramatizoval, proč bychom tak měli učinit.
Vždyť každý ví, že může vyhrát!
A každý taky ví, že každý vyhrát nemůže. Že by na něj muselo štěstí sednout jako na toho tahače. Proto bychom mu mohli nějak pomoct, dramatizovat možnost výhry, jaké tužby by se v tom případě daly naplnit…
Jaké tužby má zadavatel, už víme.
Na ty zákazníkovy nebyl brán ohled.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď