Pozoruju to už dlouho: oproti TV breakům, u rádia většina lidí nemá tendenci přepínat hned při jejich začátku.
Ale přesto za chvíli přepnou. Proč? Nastala kritická míra debility!
Ta disciplína to má těžké. Většina commercialů vzniká přímo v rozhlasových stanicích. Prodejci uštvou klienta, ten jim vydá peníze zčásti, že uvěří nárůstu prodeje po šesti odvysíláních, zčásti, aby se jich už zbavil. K tomu dostane bonus, že se to udělá samodómo, a že to bude stát jen pár stovek.
Za jednu sepíše, kdo měl právě čas, tři scénáře, z nichž klient s prodejcem vyberou ten nejprůměrnější, nafouknou ho na dvojnásobek a přidají telefonní číslo. Za tři další to nahraje uštvaná parta, co za tu hoďku ve studiu musí zfouknout ještě devět dalších.
90% z nich se drží metody „A tells B,“ dle systemizace Donalda Gunna: Chytrej mluví s blbým!
Chytrej už nakoupil, blb se diví, pročež je mu nutno třikrát zopakovat, kde se to mágium prodává, a zde přijde vhod telefonní číslo.
10% experimentuje. Poslední módou je macha, „jak to za pár sekund stihneme, když firma XYZ toho dělá tolik úžasného…“ A – vlivem Alzy – přibývá drzounů, co se snaží vyniknout nepříjemností: řvou na lidi, opakují do zblbnutí název, urážejí.
Inu, nic se neděje, klient nic netratí, za ty léta si zvyk‘, že mu prodejci reklamy vždycky lhali. Ti mezitím někde seženou nové hejly, takže rádio přežije.
A lidi? Ti to přepnou!
Bigvilik's Brand Building Blog 
20.1.2012 (15:50) |
Asi nejsem průměrný konzument radia, protože mám tendenci přepínat mnojhem rychleji, než u TV 😉 Možná je to tím, že radio poslouchám pouze v autě.
20.1.2014 (20:51) |
Když můžu, poslouchám ticho. To je balzám!