Doby, kdy se rodiny scházely u stolu ke společnému jídlu, přežívají ke škodě všech především v TV reklamách.
Kolik jsme už viděli na obrazovce šťastných rodin? S laskavými prarodiči, s milujícím tatínkem, s roztomiloučkými pacholaty? A hlavně s hrdou maminkou, která je všechny tak miluje, že jim k té hostině lásky a pohody rozmíchá polotovary zpytliku.
V pořádku, vždyť to je také cíl – prodat ony pytlíky.
Co mě však v poslední době zaráží, je proměna atmosféry těchto ikonických rodin. Místo klišé tekuté lásky máme – asi víc realistické – rodinné lži a triky. Dobrá, někdy je to lež milosrdná (když tetčinu domácí smetanu synátor vylije, a spolu s tátou se rozhodnou nahradit ji tou ach tak skvělou z kelímku z Kunína).
Jindy ovšem je to lež nemilosrdná, a s ní trik a boj a fuj. To když se průměrňákovitá rodinka, žádní omyvatelní ideálové, pustí do boje o knedlíčky v polévce. Jako nadsázka by to fungovalo, jenže na to je vše ostatní (casting, prostředí, míra herecké stylizace) podáno realisticky. Možná chybí málo, jen aby se na konci společně zasmáli a shodili to. Nestane se.
Z všeobjímajícího realismu trčí jen dvě věci: velikost knedlíčků (ale to jsme v reklamě). A vztahy v rodině: lžou si, a všechno si sežerou.
30.3.2012 (12:52) |
Jojo, tuhle reklamu jsem viděl. Kromě toho, že tam byly absurdně veliké knedlíčky, jsem si z ni odnesl, že to jsou všechno zmrdi.
30.3.2012 (13:06) |
Asi tak.
30.3.2012 (14:07) |
Odkaz by nebyl?
30.3.2012 (14:14) |
Kenteku, chlapče, co takhle kliknout na poslední větičku…? 😉
6.4.2012 (13:27) |
dik, asi nejaka kratkodoba modroslepost 🙂