Šíří se to jako mor. Stane se nedopatření, třeba reagovat. Šedivá teorie by povolala krizovou komunikaci. Léta jsem si z expertů dělal šoufky – a že u většiny bylo proč! Ta panika s kalhotou dole, i když brodu ještě nevidno.
Jen jeden mistr řemesla mě kdysi dojal. Právě jsme obědvali, když volali jobovu zvěst. V chemičce bouchlo, mrak vyrazil do kraje. „Kam to fouká…? Kdyby se vítr otočil, zavolejte mi,“ dodal a pokračoval v jídle. Vysvětlil: „Je to dobrý, na Prahu to nejde.“ Kliďas mezi panikáři!
Ale krizová komunikace vyšla z módy. Nahradily ji dvě pokročilé metody. První nám předvedla Komerční banka: zatloukat, zatloukat, zatloukat. Poté, co všichni viděli, jak se dá dostat k informacím o klientech, mluvčí se vymluvila, že žádné informace o klientech neunikly. Být ještě klientem, nebyl bych potěšen, že mě má mluvčí za troubu, kterému se dá nakecat cokoli.
Banka ovšem předvedla pasivní verzi. To Albert se pustil do varianty aktivní: však ten náš křupan zákazník sežere všechno – v obou významech slova. Po televizních senzacích s přestárlým masem ukáží v reklamě co asi? Pana vedoucího, an křepčí a zpívaje chválí, jak super maso mají.
Nestojíš, křupane, ani za to, abychom se omluvili. Však ty zapomeneš. Však ty sežereš.
Jenže zákazník si pamatuje…
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď