Možná jste to taky někdy zažili: měla to být klidná večeře, dobrá společnost, ale co deset minut bzučí okolo číšník. Tohle nevěděl, že už není, pak se přijde omluvit, že ještě nezmínil dnešní specialitu, dvakrát oznámí, že už to bude, mezitím snaživě dolívá a přitom se ptá, jestli vám něco nechybí, servíruje a souběžně brebentí, po jídle se dotazuje, jak jste byli spokojeni, vyprovází vás – a hubu nezavře.
Celé je to takové mile snaživé, ale vlezlé. Hůř, zároveň rozklepaně nejisté.
Kolikrát jsem to zažil u e-shopů. Dva welcome maily, tři telefonáty (nedovezli, myslili jsme, ještě se vám ozveme), ale jedva konečně splnili, co slíbili, ještě poslali pozvánku do průzkumu spokojenosti. Kolikrát jsem to zažil v obchodě! Máme už jen ten kus ve výloze, jo, druhý je zamčený ve skladě, ale pan vedoucí tu teď není. Počkejte na kolegyni, mně zaplatit nemůžete… Byly doby, kdy spotřebitel možná cenil entuziasmus prvních nových služeb a firmiček. Ale to je už passé.
Virtuozitu výkonu už klienti považují za stejný muss jako kvalitu. Problém toho, když značky příliš mnoho a příliš často komunikují se spotřebitelem, není ani tak v tom, že je podráždí. Ještě horší je, že signalizují nejistotu. Křeč.
A nejistá značka znejistí i spotřebitele.
Snaha se necení.
17.9.2013 (09:45) |
[…] pokračoval. Nešťastník na twitterové podpoře mi – poté, co jsem je upozornil, že snaha se necení – […]