Koho by nebavilo koukat na cizí práci, že Jerome K. Jerome? Snad každý z nás rád pozoruje výkony mistrů řemesel. Dodávají jistotu, že se dílo zdaří: ať už zpívá tenor, anebo Japonec lepí sushi. Mé srdce pěje i lepí s nimi!
Umožnit spotřebitelům nakouknout do kuchyně je starý dobrý marketingový trik. Módními slovy příběh i zážitek. Samozřejmě, funguje to tím lépe, čím více rukodělné a voňavé práce výroba produktu nebo služby obsahuje. A nemusí to být ani velká show – jak známo, jsou na světě lidé, kteří skrze webkamery pozorují cheddar, an zraje. Datart teď ukazuje připravené zakázky k odběru. Akční film to tedy taky není, ale cíl je jasný a správný.
Kouzlo nefunguje u hypernanoneurorobototechnologií: ta krásná fabrika, kam se měli sjíždět boháči a zpoza skla žasnout, jak takřka z ničeho, jen z pár desítek tisíc ojro, se rodí jejich nový volkswagen Phaeton, tak ta jako trhák opravdu nezabrala.
Je mnoho lídrů, co mají za ušima, a třebaže stěhují týmy do open spaců a news roomů, pro jistotu tam pozorovatele, natož pak kamery, nepouštějí. Ono hledět na malebně odložené pantofle, bundu hozenou přes opěradlo a intelektuála s bagetou není zrovna apetajtlich. I na tom pohořelo několik ambiciózních pokusů o módní žánr docu soap. A ruku na srdce, ani vyhlášené rozhlasové moderátorky nemusí vždy skrze webkameru vypadat výborně.
Vědět co a kdy ukázat, a kdy si nechat koukat pod prsty.
Nic víc v tom není.
16.9.2013 (07:26) |
Hezky napsané, Vilíku! Sice jsem moc nepochopil, o čem to je, ale to je jedno. Hezký!!!
16.9.2013 (09:08) |
Nu, vždyť je to v předposlední větě – vědět, kdy a co ukázat, aby to marketingově zabralo. O tom článek je. A v Datartu na to zdá se šli správnou cestou.
17.9.2013 (15:35) |
S tím rozhlasem naprosto souhlasím. Proč proboha vymýšlet něco podobného?