Je po volbách. Ať to dopadlo, jak to dopadlo (píšu to v pátek, takže nevím), v jednom je jisto: volební kampaň skončila, můžete vylézt z mentálního krytu.
Rozhodování voličů je pro komerční praxi příkladem zpětné racionalizace subjektivního, předsudky i obavami ovlivněného rozhodování. Po volbách každý vysvětlí, že on na kampaně pranic nedal – a bude mít tisíc racionálních argumentů, proč se rozhodl. Uvádí-li stejné volební sliby jiný kandidát, pak tomu přece nelze věřit, protože to je jasný podvodník a navíc ze strany plné šejdířů. Je jasno. Aspoň si vzpomeňte, až budete příště poslouchat ty přísně racionální argumenty spotřebitelů!
Z hlediska zákaznické zkušenosti mají volební kampaně také edukativní význam: nabídka je jaká je, každý má své máslo na hlavě, „se stimsmiř.“ A valná většina soutěžitelů více dbá, co bude na plakátu, než jak zlepšit svůj výkon. Dbaní na přísliby v reklamě je chvályhodné, ale ruku na srdce – kolik ze stran komunikovalo, co zajímá voliče? Řekneme vám, co byste měli vědět, co by vás mělo zajímat. Kolik kampaní v sobě obsahovalo aspoň nějaký consumer’s insight? A má oblíbená součást blábolení: vzájemné vzkazování si mezi soutěžiteli. Obvykle zaumně interní, nevtipné, nudné, obtěžující.
Prostě volební kampaně jsou lakmusovým papírkem úrovně komunikace. I té komerční. Konec poplachu, předvolební nálet ukončen.
Ale nálet komerčních kampaní nekončí nikdy.
Zanechat odpověď