Bigvilik's Brand Building Blog

(zadumání dušičkové)

Učené debaty se nevedou o tom, jestli zákazníci reagují na cenu, ale jestli reagují i na něco jiného. Hnutí ‚nechci slevu zadarmo‘ je po vlastech českých rozloženo pevně a nerozborně.

I já rád slevu. Vstoupím do loajalitního programu a zažívám radost, když mi přijdou poukázky na nákup v hodnotě stovek v síti hypermarketů, anebo když občas natankuju výrazně za míň. Celé to vyžaduje jen vytáhnout u kasy kartičku. Neotravuje to.

Jenže i management má programy rád. A tak se v jednom řetězci rozhodli, že pokladní budou nejen markovat a zaznamenávat do počítačů kódy z  kartiček, ale i aktivně nabízet členství v programu. Aby to neflákaly, jsou podle poměru loajálních a bezkartičkových hodnoceny. To vede k veselým scénkám, kdy paní za kasou lustruje zabloudivší Japonce, „…a máte naši kartičku?“ Ale vede to i k záseku ve frontě, když odhalí dosud neorganizovaného, a jmou se spolu vyplňovat žádanku. Lid čeká a pohoršeně mumlá proti značce.

V jiné síti usoudili, že vratka peněz je pro ně moc drahá, a tak systém vylepšili, že sleva je jen na něco, když o ni sami požádáte, a jen ve správné období. To část členů programu znechutilo. Přestali kartičky používat. Reakce: míra spamu v mailové schránce rapidně vzrostla: právě nyní, nezapomeňte, jen dnes. Velmi otravné.

Kupoval jsem kytičku před hřbitovem. Místo květin dostal jsem dotaz: „Sbíráte naše známky?“

Mám mít radost, že můžu. Ne stres, že musím.

This entry was posted on 4.11.2013 at 10:01 and is filed under komunikační techniky & vychytávky, msm, prodej teplé vody v sáčcích, zkušenost spotřebitele, česky. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.