Poslední léta pracuju víc z domova, méně u klientů v open centrech. To má krom jiných i tu výhodu, že se potkávám s podomními prodejci. Oproti předsudkům nejsou jehovisti zas tak špatná parta. Jsou milí – a respektují první „Ne!“
V tom se liší od přeprodejců energií. Má oblíbená asertivní idijotka (strážci genderu i rasy, prosím promiňte mi, řekl bych jí tak, i kdyby byla vikingským typem chlapa) má jen jednu vadu – už podruhé zapomněla, že leze ke stejným dveřím. Jednou přišla, užívajíc svých šikmých očí, jako paní Alexandra Wong, pak jako slečna Nguyen, naposledy včera jako prostá Horáková. Střídá i firmy. Jenom ten asertivně nasrávací výraz jí zůstal.
„Ukažte mi svou smlouvu s PRE, abych vám dokázala, kolik zbytečně platíte!“ Neukážu. „Vy chcete platit víc?“ Ne. „S tou smlouvou vám to hned ověřím.“ Aniprt. „Ale já mám pověření od vašeho předsedy společenství vlastníků!“
To je sice taky naprostej idi, ale přeci jen ne až zase takovej!
Nechme slečnu šikmé oči na pokoji. To, proč tu ty zkušenosti popisuju, má úplně jiný důvod.
Postupně se nám, co nejsme šmejdy, zavírají dveře. Už nemůžem‘ zazvonit na dveře. Kdo je otevře, bude myslet rovnou na přeprodejce energií. Už nemůžem‘ zákazníka pozvat na občerstvení. Budem‘ za šmejdy.
A když budeme pokračovat v tom, co děláme, za chvíli nám už zákazníci přestanou i chodit do krámů. A na weby.
Protože, budeme-li hloupí, budou nás považovat za další převtělení slečny Nguyen.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď