Dovedli mě do nové restaurace. Čím jsem starší, tím míň snáším dezign. Rozumějte, proti designu nic, ale na odiv dávaná zaumná jinakost popudí. Například když nemůžete odložit vidličku či nůž na talíř, protože jsou tak dezignově jinaké, že se překotí o okraj.
A hůř, v půli oběda jsem se odbelhal na toalety. Byly umístěny tak neintuitivně, že restauratér musel rozmístit několik stojánků s ukazateli směru. A vstup natolik dezignovaný, že k otevření (skleněných a průhledných, jak jinak) dveří nebyla použita prostoduchá klika, nýbrž jakási záhadná soustava táhel.
Loulové popotahovali za táhla, někteří poté, co nakráčeli do průhledného skla. Provozovatel to tedy vyřešil nalepenou cedulí, která poučila prosťáčky, co tam chodí utrácet, kterak otevřít dveře do úlevny. Samozřejmě tónem, který jasně říkal, že za dezignovanou neprobuzenost si mohou sami.
Druhý den mi bylo cosi vyřídit na úřadě. Zavedli tam nedávno lístečkový systém, jaký známe z poboček bank. Ovšem místo rozdělení na tři čtyři kategorie jich pilný ouřada vytvořil asi dvacet, navíc popsaných dřevitým ptydepe, v této zemi oblíbeným od Josefa II. („obstarání podkladů pro podání zažádání k vyřízení…“).
Ejhle, pokrok! Na lístečkovém vyplazovadle cedule, že papírky nyní odborně vydává pověřená pracovnice u okénka. Přednesete prosbu, úřednice podumá – a pak zmáčkne správné tlačítko.
Co zákazník, to loula, myslí si zhrzení dezignéři podobných pastiček.
Vy loulové, myslí si zákazník.
Nesdělitelné. A věčné.
Bigvilik's Brand Building Blog 
10.3.2014 (10:40) |
:)) skvely
10.3.2014 (11:59) |
Jo! Znám. Místní ouřad v Praze 4, vydávání občanek a pasů a jiných razítek. Tupá madam na mačkání lístečků. Stejný systém, jako newyorské metro.