Zdálo by se, že znamením toho, jaká je značka nebo firma v reálu, je setkat se s majitelem, řídícím manažerem, s persónou. Ani náhodou! Figury, zvyklé řídit značku, většinou umí řídit i sebe sama. Existuje však přesnější pozorování: vizte zaměstnance v přirozeném prostředí. Máte-li šanci, vyražte na centrálu!
Megakorporace se skrývají za mocnými turnikety, k nimž nutno přiložiti škartičku, již radno nositi viditelně na machršňůře. Jaký mrakodrap, takový řadový referent. Většinou ladí i barva košile a koberce. Vidíte-li jen zavřené dveře jednotlivých kukaní, víte, že tahle parta žádná parta není. A že sehnuté figury za sklem právě píší memorandum, že oni s tím od začátku nesouhlasili. Pokud se po chodbách chaoticky střetávají davy, proudící z jednoho meeting roomu do druhého, všichni s rozevřenými notebooky v rukou, pak už je jasné, že tady si nikdo individuální rozhodnutí neriskne.
Přijme-li vás předák v patře, kde se kromě osobní asistentky vyskytuje jen šum klimatizace ve stometrovém předkanceláří, je jisto, že hlasy z lidu k němu nedolehnou. Ani vaším prostřednictvím.
A když firma za těch sedm hubených let dvakrát přesunula své sídlo do rozlehlejších, designovanějších a fufuovitějších skleňáků, je čas požadovat zálohu dopředu. Její konkurent, který se celou tu dobu tísní ve stejné kuče, jen občas vymalované, má větší šanci se tou mizérií přebrodit.
Hnízdo je prozradí!
Proto tam tak neradi pouští spotřebitele…
Bigvilik's Brand Building Blog 
29.3.2014 (19:50) |
Amen.