Znáte ten starý povzdech: s Pánembohem bych se smířil, s farářem domluvil, ale kostelník – ten nepovolí!
Kdysi jsem odebíral noviny, včetně sobotních. V nich příloha, tehdy se ještě daly číst. Jenže noviny se začaly v kastlíku objevovat až po neděli, s pondělními.
Reklamace, ujištění, že to prověřili, a šup, noviny zase v pondělí. Pak jsem si na pana strkám-vám-tam-denní-tisk počíhal, ale se zlou jsem se potázal: „Já mám taky právo na nerušený víkend!“ Měl ho i dál, jen už nepobíral drobný obolus za doručování… Jenže jeho nástupcem se stal další kostelníček – a jedno předplatné mohl vydavatel škrtnout.
Tuhle jsem vstoupil do supermarketu. Než jsem se dostal k pásmu vozíků a košíků, zaútočilo na mě několik reklamních nosičů, kde se řetězec samonosně chválil, že vychází místním vstříc a proto zanedlouho prodlouží otvírací dobu až do osmé večer. To bylo psaní od prelátů. Pomsta kostelníčkova přišla vzápětí: zdaleka nebylo osm, ale zelenina vybitá jak lehká kavalérie na Krymu, pečivo pryč a mléko jen mumiované. Co budou prodávat před osmou? Právo vstupu? Selfie s prodavači? Smrad sava od podlahové šmrdly?
Jeden prodejce čehosi elektroidního láká přes mobily vybrané zákazníky na své pobočky. Přijdou-li ještě ten den, čeká je dárek. Jenže na pobočce, kde jsem se nachomejtl, je pro dárek posílali na jinou, slabých deset kilometrů vzdálenou. Toho řevu! Inu, dojet by pro ně museli kostelníčci – a kdo by v mezidobí posílal zákazníky do vítekam?
Hezké myšlenky shůry narazily na síly zdůli.
Dávejme si pozor na kostelníčky, kde uškodí, tam značce už ani preláti nepomůžou.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď