Známe to: sousedova tráva je zelenější, koza macatější, stodola prostornější. Pokušení přeskočit plůtek a zahospodařit si za ním je lákavé a silné.
V minulých týdnech jsem se ocitl na několika konferencích a poslouchal vážené korporátní generály, jak se chystají hopsnout flopem přes ohrádku. Šéf televize se míní stát mediální agenturou, neboť má pocit, že peníze, končící v jejich stodolách, by v lepším světě doputovaly k němu. Ředitel internetové firmy oproti tomu touží stát se televizí. S touhou po televizních budgetech.
Vlastně proč ne? Rozšířit portfolio, expandovat do nových oblastí i opouštět ty staré – to je přece přirozený vývoj businessu. Ano. Včetně důsledků: většina expanzí do nového je zároveň vyvážena oslabením původního.
Dost dlouho jsem chodíval do jedné restaurace. Majitel se o ni vzorně staral, denně na place, pevný dohled nad personálem. Ale pak to začal zanedbávat. Pár dní se neukázal, kuchaři povolili v tempu a obsluha zlenivěla. Porce se scvrkly, přestávalo mě to jako zákazníka bavit.
Jednoho dne jsem pana šéfa potkal. A zrovna, když jsem přemýšlel, jak taktně mu říct, že přestanu do jeho podniku chodit, začal mi s planoucím zrakem líčit, jak převzal druhou restauraci, na opačném konci města. A že tam na to musí dohlédnout, aby to šlapalo jako hodinky, tak skvěle jako v jeho původním podniku. Marná snaha!
Od té doby si na to dávám pozor: jakmile klient s leskem v očích hovoří o nové akvizici, divizi, o překvapivém výsadku, zpozorním. Aha, hrozí, že všichni schopní budou vrženi do nové bojové akce. Původní tráva se kosit nebude. Koza zhubne, stodola zchátrá.
S restauratérem to dopadlo dobře. Soustředil se jen na jednu restauraci – a vytáhl ji zpátky nahoru. S jedním bývalým klientem, který taky nevydržel boj na dvou frontách, vlastně nakonec taky. Odstěhoval se kamsi do komuny – a stále ho zajímá sousedova tráva.
Kouří ji spolu každý den.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď