Náhodou jsem se minulý týden stal účastníkem dvou debat o neřešitelných problémech marketingové komunikace: o reklamách neetických a reklamách podprahových. Taková krásná nadčasová témátka!
Mluví se, píše se, komise zasedají. Vyjádří se k tomu každý, kdo má čím, kdo nemá, lepí k sobě písmenka. A kdo neví lautr nic, je aspoň znepokojen.
Nevyřeší se nic. Ani nemůže. Neetické reklamy jsou věčné, protože ne všichni vnímáme etiku stejně (a upřímně řečeno, tu a tam se k inzerci propracuje někdo – třebas obchodník s mašinkvéry -, kdo o nějakých etických limitech ani nic neví). A podprahová reklama? Ta je neméně věčně živá, stejně jako chemtrails, ještírci z dalekých galaxií a ilumináti s HAARPem.
Co je na celé té patálii nejzajímavější? Rozkoš z iracionálního pocitu ohrožení, jaká se zmocňuje i jinak poměrně příčetných individuí. Vidí nás, reklamní řemeslníky, jako podivuhodné mágy, schopné ovlivnit k nákupu nesčetného množství jogurtů, jaké by si sami nikdy nepořídili. Jsou fascinováni neurčitou hrozbou, že jim vlezeme do myslí a duší. A nezřetelně tuší, že toho umíme víc, než sami přiznáváme.
Zlatý voči!
Kdyby tak znali holou skutečnost, že jsme rádi, když občas pochopíme, jak spotřebitelova mysl funguje. Jaké předsudky ho spoutávají, jaké tužby ovládají. V 90. letech večírky tehdejší pražské kreativní high society vrcholily slavným rčením: „Na to, jak málo toho umíme, se máme docela dobře!“
Lépe se od té doby nemáme (kde jsou ty časy a rozpočty!), ale na tom, jak málo toho umíme, se nezměnilo nic. Kolik z nás pracuje povrchně, banálně, obehrává už obehrané, kopíruje tisíckrát zkopírované. Kolikrát je pro nás důležitější, co tomu řeknou kolegové z reklamního stádečka. Kde všude vítězí silná, sebevědomá filozofie „Za peníze cokoliv?“
Ruku na srdce, buďme vlastně rádi za magii iracionálna, do které si nás spotřebitelé občas oblékají.
Bez ní by to byl mnohdy smutný pohled.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď