Zní to jako klasický případ nepřímé úměry: čím víc je po světa kouli pořádáno konferencí o soudobé opeře, tím míň je soudobých oper – natožpak těch, které by byly dobré. Konferencí o současné poezii je více než čerstvých veršíků. O zdařilých nemluvě. A tuhle jsem zase strávil půl dne na konferenci o budování značek. Toho lidu, co se sešlo!
Už očekáváte něco toho stařešinského fňuku, kterak málo se z těch konferencí přelije do života, a jak to děláme všichni stejně nejapně jako ti operní skladatelé a spisovatelé románů? Nedočkáte se. Nepřímá úměra je totiž falešná. Nefunguje.
Na světě je i tak až moc nové hudby. Na světě je příliš mnoho románů. Pro notopsavce i romanopisce je v tom potíž: když má posluchač nebo čtenář v hlavě zapsáno deset významných opusů, můžete se stát autorem toho jedenáctého. To se dá. Ale jak významný je váš majstrštyk, když se v mozku i srdci přetahuje s tisícovkou dalších? Mají se tedy autoři vzdát a odebrat se do života kontemplativního? Pokud v sobě mají to správné puzení, nepřestanou. Pokud je to puzení aspoň pro někoho zajímavé, dříve nebo později si své auditorium najdou.
Úděl značek je tvrdší. Romanopisec se může proslavit po smrti. Někdo ho objeví. Jiný nalezne omolousanou partituru. Ale kdo a kde bude hledat zesnulou značku?
Krutá pravda brand buildingu je v tom, že pracujeme v reálném čase. Zombie comeback nehrozí. Kdo si nenajde příznivce teď a tady, končí. Není čas na mnohaletou pilnou práci husím brkem při svitu svíčky, během níž si brand vypiluje pečlivou řemeslnou techniku a teprve pak překvapí bestsellerem. Značky mohou po letech překvapit leda správce konkursní podstaty.
Snažíme se naše značky dostat do duší spotřebitelů. Duše jsou věčné. Značky ne. Co včera zářilo, je náhle vybledlé. Co tu včera nebylo, může zasvítit. Naše práce nemá trvalé výsledky. Zato je má rychle.
To je pravá bída brand buildingu.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď