Byla to tehdy náramná taškařice: kolegové se ztrapňovali v jistém dokumentu o českých snech a supermarketech. Záměrem tvůrců bylo ukázat, že reklama je fuj, protože je jednak fuj a navíc nefunguje. Proto si nechali u druhdy mocné, dnes padlé agentury udělat kampaň.
Její pomocí dokázali, že reklama funguje: slíbili lidem levné rohlíky – a ti lidé tam přišli. A nadějní filmaři se jim místo proviantu vysmáli. Smysl uměleckého počinu ponechme stranou.
To všechno odvál čas, ale nadšené hovory o tom, jak jsou reklamní pracovníci Michelangely nové doby, a že mezi Sixtinskou kaplí a billboardem na prášek pro pocit potence není rozdílu, tak ty bavit nepřestaly. A není to jen lokální specifikum, stejným iluzím se oddává nemalý počet naivů po celém světě. Ono je to jaksi povznášející.
Pojďme si to říct na plnou hubu: kdo si v marketingové komunikaci myslí, že je umělec, je něco jiného. Shodou okolností se to rýmuje. Umělec vyjadřuje své vidění světa. Já ne, a vy taky ne. My vyjadřujeme, v pokorné službě, vidění světa, jak ho chce předvádět značka, pro kterou pracujeme. Mluvíme trošku lepším hlasem za své klienty. A za peníz. Jsme služebníky. Hlásnými troubami, občas trouby. Ti nejlepší z cechu se výjimečně mohou nazývat řemeslníky. A jednou za mnoho let se objeví i umělecký řemeslník.
Ano, i umělci dostávají zadání – a mnohdy jsou posléze odmítnuti a nezaplaceni, protože donátor není spokojen. Ovšem pořád se po nich chce umění. Ne správně zformulovaná nabídka spotřebiteli.
Možná vám to přijde jako bezvýznamný rozdíl, ale naopak. Tohle je kruciální. Ti, kteří se opájejí svým umělectvím, dávají najevo, že si nejsou vědomi služebnosti svého úkolu. Nebo si ji nechtějí připustit. Vykazují jistou nezralost. A to, že se do práce pro klienty neponořili naplno.
Nejsme Michelangelové. Jsme kameníci. A bylo by dobré, kdybychom byli dobrými kameníky.
To by úplně stačilo…
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď