Už jsme probírali mnoho způsobů, jak se může značka kvalitně střelit do vlastní nohy. Když vám slibuje úžasné zážitky, a ony jsou úděsné. Když vám vysvětlí, jak to bude jednoduché, a ono je to jen bezduché. Když naslibují úctu a péči, a pak na vás pečou. To všechno známe. Existuje ještě jedna cesta: dlouhohrající pan šéf.
„Co máme udělat pro zlepšení naší reputace,“ dotázal se klient. „Zabavte pana majitele,“ odpověděli jsme. “Ale jeho to baví,“ namítli vyděšeně. I vysvětlili jsme: „Zabavte ho něčím jiným.“ Ať utrácí za italské žluté placaté samohyby z podivných kompozitů. Ať honí vítr na vlnách nebo sukně na molech. Hlavně ať moudře nehovoří za značku!
Nechápali, stejně jako možná nechápete i vy: je přece tolik zajímavých charismatiků, ostře řezaných originálů, svérázných i sociálních majitelů značek. A lidi to rádi. Jenže na každého jednoho takového připadá několik dalších, kdy to lidi neradi. Zažil jsem značku, která se prezentovala jako soucitná opora chudého regionu, jedna z mála jistot, co nešťastnému újezdu ještě zbyla. A pan majitel se ráčil rozkecat o malosti nýmandů, zaprděnosti charakterů i trpasličnosti problémů – a jak si musí jet odpočinout do rozverného Nového Yorku.
Jiný mladý muž, čerstvě přijatý do exekutivního poměru ve velkém českém konglomerátu, zkritizoval většinu vrstevníků, že nic nedokázali. Na rozdíl od něj, který se výborně narodil úspěšnému selfmademanovi, co shodou náhod ten konglomerát vlastní. A pan předseda, který dal právě zavřít dvě pobočky, si v interview zamudruje o lidech, co si nedokážou udržet práci.
Rutinní manažeři namítnou, že to je přece problém PR, krizového managementu, že to se dá řešit. Jenže sebelepší krizový management obvykle nepřekoná ten vtíravý pocit v duši spotřebitele: že tady se mnou hrajou betla. A že na mě dlabou, dbajíce jen o své krajíce.
Zabavte pana majitele, když už nedokážete, aby se vcítil do lidí, co mu nosí peníze.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď