Před nedávnem jsem za jeden večer pobyl ve dvou vyhlášených podnicích. První byla malá čajovna, spíš jenom degustační prostor u prodejny čaje. Expert se mě optal, jaký čaj si přeju. Popsal jsem, co bych preferoval – a on donesl čaj, který letmo představil. Já ochutnal, a bylo to ono. Čajovník nás nechal v klidu dopít, i když jsme o pár minut překročili zavírací hodinu.
Pak jsme se vydali do kavárny o pár domů dál. Nastalo znalcování. Nápojový lístek popsaný tisícem věcí, které s kávou dělat nemáme, které děláme blbě. Nabídka poměrně nepřehledná. Když se dostavila obslužná osoba a my se odvážili vyslovit svá přání, dostalo se nám patřičně blahosklonného vysvětlení stylem, kterým se hovoří s dementním dítětem. Protože jsme si neobjednali nejdražší volbu, byli jsme navíc jaksi mimoslovně pokáráni. S kávou přišlo i upozornění, že právě teď přijímají poslední objednávku, protože už za sedmdesát (!) minut zavírají. A aby nám to bylo jasnější, jakási šůrovačka začala smrdutým hadrem přetírat stoly. Zatím tedy ty neobsazené, ale bylo jasno, že brzy dojde i na nás. Třicet minut před magickou zavíračkou už strměly nohy židlí vzhůru k nebesům. Rychle jsme prchli.
Na věci je nejzajímavější, že obě provozovny mají vysokou reputaci, těší se pověsti mezi lidmi, kteří čaj nebo kávu vychutnávají. Ale přístup k zákazníkovi přesně opačný. Znalec poradil, dal to nejlepší, a stáhl se. Znalcovači vyučovali, zkoušeli jak ve škole, zlobili – a ještě chtěli brzo domů.
Předpokládám, že domů dorazili s pocitem, jak jsou dobří, jak rozvíjejí kávovou kulturu v zaostalém turkáčském Česku. Kolik lidí otrávili, to jim ušlo.
Od nepříjemně komplikovaného nákupu v e-shopu, přes hodinové sezení v bance, kde vysvětlí, proč to nejde, únavnou kličkovanou v útrobách knihkupeckého hangáru, až po tuhle kávovou seanci. Setkání se značkou by mělo být prožitkem.
Prokletím je, že ten prožitek se často změní v prokletí.
A děláme si to sami.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď