Je to scénka z románu. Ona proklamuje, že na pánaboha nevěří. On jí říká, dobře děláš: na toho zlého ničitele osudů, národů, světů. Ona se zarazí a vysvětlí, ale ne, já nevěřím na toho hodného dědečka s pleší a plnovousem na obláčku. Ani v tom, v koho nevěří, se nesešli.
Zažil jsem to ve zlatých dobách, kdy v oboru ještě byly peníze. Velký šéf pravil: „Chtěl bych, aby v naší kampani vystupovali reální spotřebitelé, žádní reklamní manekýni!“ Nechtěl, pomyslel jsem si. Byli mu ukázáni, výzkumníkem nafoceni z nedávného pokusu donutit je, aby mu potvrdili, co si myslel, že si myslej‘. A víte, že nechtěl?
„To nejsou naši spotřebitelé! Takové lidi jsem nakupovat naše produkty nikdy neviděl.“
Přesto trval na myšlence skutečných spotřebitelů. Byli loveni malými scoutskými jednotkami, ukecáváni a fotografováni. A zase zamítáni. Tenhle měl šejdrem bradu, tamta divnou kazajku, tihle měli něco neupřímného v očích.
Pak už byli vybíráni extras (to zní lépe než komparsisti) z katalogů podle věku a faktoru „nehrál u konkurence, tak to bude slušněj člověk“ – a propadli taky. Jistě tušíte vývoj: hrdina se přivezl z Holandska, hrdinka z Itálie, děti posbírány v Pobaltí.
Výsledné dílo se otestovalo. Výsledek byl jasný: reální spotřebitelé, na které pan ředitel nevěřil, nevěřili na páně ředitelovy filmové nakupující. Dílo už však bylo natočeno, takže se v nezměněné podobě odvysílalo, s ohlasem předvídatelným. Běžná historka z dějin reklamy…
Nedávno deja vu: pan Malý šéf pravil, že by v komunikaci měli vystupovat reální uživatelé, muži a ženy z masa a kostí. Žádné namachrované photoshopindy. Že tak velí mrav, doba, kalendář Pirelli i osud Miss Playboye. Podívali jsme se na sebe s Velkým šéfem. Jen to ne!
V reklamě budou pěkný lidi, veselá anekdota a dojemná pointa.
Nemusíš tomu věřit, nemusíš tomu nevěřit.
Stačí když to bude zabírat.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď