Jsou situace, kdy k zážitku patří, že se bojíte. A krásně! Že se chvějete o osud protagonisty, o to, co se mu stane nebo nestane, zda přežije aspoň s odřenýma ušima. Třeba cirkusové vystoupení skokanů na hrazdě, show provazolezců bez záchranného lanka, anebo světový rekord v přeskoku rozdrážděným motopiciglem přes hluboký kaňon. Tam to patří k věci.
A pak jsou situace, kdy to k zážitku – damned! – v žádném pádě nepatří. Zajisté se nechcete chvět hrůzou, zda tenor vyzpívá árii, aniž by škobrt‘ o každou druhou notičku, zda herec v monologu umí i druhou polovinu textu, nebo dokáže-li mistr světa omeleta ve skocích nad ledem přebruslit prostor kluziště bez dvou hozených zad.
A kam už chvění vůbec nepatří? Do služeb. Když mi na baru míchají oblíbený drink, chci pozorovat samozřejmou lehkost, eleganci a mistrovství barmanovo. Ne jeho rozpaky a nejistotu. Nechci se bát o osud láhve angostury! Nechci prožívat jeho děs z toho, patří-li do manhattan fizzu tmavý rum nebo světlá lavórovice. V restauraci nemíním trpět obavou, jestli polévka skončí v talíři přede mnou, nebo na mém rameni. A pro tvůrčí nejistotu kuchařovu, projevující se nedopečenou rybou, mám mnohem menší než malé pochopení. Nesvádějte to na roztomilou popletenost, je to čirá hrůza!
Jsou značky, které dokážou ono chvění protáhnout do každého okršleku svého působení: podívejte se na Českou poštu. Cítíte z jejich performance jistotu? Dopisy už už padají do schránek, kam mají? Peníze složenkou poslané v cukuletu přistávají na účtech adresátů? Balík do ruky podají vám do ruky? A co kartou, tou už platíte beze strachu, že vás umlátí seznamem PSČ? Kdepak, nejistota a obava.
To dokáže dost značek: pořád aby se jeden chvěl o osud svého požadavku, své služby, svého vytouženého produktu. Dokážou to dodat včas? Přežije to dva týdny nošení? Nevrátím se – potřetí – do auto-ser-více?
Jako by nám říkali „Chvějte se s námi!“
Jako bychom o to stáli. Stačilo by méně, zato jistěji…
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď