Těch vtipů na téma přecpané čekárny, kde se otevřou dveře ambulance a bodrá sestra zvolá „Vy s tou kapavkou, pojďte dál!“ jsou plné žabovřesky. V reálném světě to taky fungovalo, nebojte se.
Opustil jsem finanční ústav, když nasraná baba ve fiži ™ zařvala na zalidněný mramorový vestibul: „Kde je ten, co mu nestačí vybírat pět tisíc denně?“ Ke zvýšení limitu výběru v bankomatech už nedošlo. Zato k několika ublíženým telefonátům, proč nás opouštíte, pošleme vám klíčenku a stolní kalendářík!
(Nic nového, jeden český průmyslník se LP 1929 rozloučil od stolu a lože, když impresário koncertu zveřejnil fotečku, na které se k němu v Lucerně lepila Josephine Baker toliko v sukénce z banánových listů. Ale ten si to aspoň užil!)
Od té doby se v institucích rozmohly diskrétní zóny. V lepších závodech jsou kukaně, v nejlepších odpočinkové zašívárny. Problém však nezmizel, přesunul se do světa nul a jedniček.
„Koukejte, kdo se u nás stavil na svačinu,“ chlubila se stránka jednoho vyhlášeného bistra návštěvou celebrity, „a moc si pochutnal!“ Hvězdička se zprudka ohradila, a i když zrovna u téhle znamenitosti, co dal bulvár Česku, není jasno, zda jí více vadil nedostatek diskrétnosti nebo jen bezúplatnost té zprávy, z hlediska důvěry zákazníka to byl jasný přešlap. A nebyl ojedinělý. Ředitel rozvážek jen tak mimochodem zvesela vykecal, kdo ze slavných a zasloužilých u nich objednává, poradenská firma si přidala zvonivou značku do svých referencí dřív, než pro ni začala pracovat. A já byl jednou unešen, když z pošty vypadla kartička VIP zákazníka poměrně posh obchodu. Jen na ní neupozornili na existenci posh seznamu unešených, hezky abecedně na webu.
Slyším to denně: vyfotíme si zákazníky, zavěsíme do provozoven onlajn kamery, budeme v reálném čase ukazovat, kdo u nás na webu právě je. Seznamte se s paragrafy, chytrolíni!
Dokumentujte. Diskrétně. S domluvou, se souhlasem – a nejlépe s odměnou.
Pokud o to poctěný vůbec stojí.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď