V úterý jsem nevěděl, že existuje něco jako Svaz školkařů. Ve středu už jsem se to naučil – a věřte mi, dám si na ně pozor! Takže malý happy end?
Ani ne. Organizace, která k mému úžasu nesdružuje pány postávající před školkami, pojala podezření, že její řady slábnou. Proto se rozhodla lákati maličkých, aby přišli k ní. Jak jinak než hip hopem!
Je to taková nepěkná horor: veřejně podporovaný hip hop (v tomto případě krajský). A v žánru, obvykle založeném na nabídce, „jsi-li blbej, dej se k nám,“ se novinka umisťuje na předních místech. Ostatně cílovou skupinu vymezí hned úvodním
„já nechci nechci dělat politiku / taky nemám nemám hlavu na matiku / takže rapuji tady ve skleníku / novou hymnu zahradníků.“
Dílo vrcholí úderným sloganem, rýmujícím holky a školky, na kterýžto neblahý jev už dávno měl být přijat speciální Lex Kotvald Hložek. A k tomu vidíme skleníky a záhony a jiné okulahodné výjevy.
Dílko je čisté, kameraman zaostřil, režisér, jestli tam nějaký šel okolo, patřil ke klanu Nevadilů. O tom žádná. Jen ta stará dobrá mantra: staří hrají mladým! A vlastně ani ona by nevadila. Na stejné je postaven Hollywood i Bollywood, svět počítačových her, fantasy i Harryho Pottera.
Má to jen jeden malý háček. Ve světě hrají staří mladým tak, aby se to líbilo mladým. Nejde ani tak o lepší rýmy nebo veselejší pointu. Jde o to vymezit, co se jí líbit nikdy nebude. Žánrově. A tak film o Timurovi a jeho partě, počítačová hra o bystrých veganech ani hip hop o matematicky tupých zahradnících obvykle nespatříte. Pokud to není ostrá, zlomyslná parodie.
Parodie na parodii s úředním posvěcením už obvykle leží za hranou možného úspěchu. Stejně jako firemní, školní, fakultní a učilištní hymny. Ale proč to ještě jednou nezkusit, že?
Maličkých lákati je jako ryby chytati.
A návnadě, schvalované grémiem svazu rybářů za podpory kraje, bych příliš důvěry nedával.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď