Kdysi jsem viděl v mnichovských novinách inzerátky, propagující etnické rychlojídelny. Bylo jich asi deset pod sebou, nabízely různorodé kuchyně. Pobavilo mě, že u půlky z nich stálo: keine Konkurrenz!
Miluju to. Jasný příznak choroby. Startupista, podnikatel nebo manager se po otázce vnitřně nadme a vypustí: „My vlastně ani žádnou konkurenci nemáme. Náš koncept / sortiment / podíl na trhu / přístup k zákazníkovi / brand / majitel / doplň cokoli chceš je tak výjimečný, že…“ A zpovídající obdivně přikyvuje. Krásná slova, ještě krásnější iluze.
Jiní předáci zase rádi přebírají v košíku, koho jako konkurenci připustit, a komu se takové pocty nedostane. „Naší konkurencí je leda tak…“ Taky fikce jako buk!
Všechno na svět má konkurenci. A ne, o tom, kdo tam patří, nerozhodnete vy. Rozhoduje o tom jen spotřebitel. Pan podnikatel by se rád viděl jako bezkonkurenční nabídka úžasných etnických pochoutek, ale spotřebitel ho zasunul mezi pět rychlojídelen, kam by možná zašel, kdyby to tak podivně nesmrdělo.
Vizionář by se rád vtlačil mezi vybranou společností největších výrobců stylových elektronických zařízení, ale spotřebitel si jeho značku Elektrovrzoplast šoupne mezi bazmeky, levné, ale bez záruky dlouhověkosti.
I komik doufá, že ho publikum staví do řady s národními umělci a maně přitom vzpomíná na Deburaua, jenže obecenstvo si právě šeptá, „no, jak se jmenuje, taková ta nápodoba Izera, ten druhej, blbější…“
Nepřiznat si, kde mě má cílová skupina zařazeného, je začátkem konce. Kdo lže sám sobě, dopadne hůř než ten, kdo lže spotřebiteli. I když to možná není lichotivé, zákazník má jistě vážný důvod, proč mě vidí mezi trumbelíny. A pochopím-li ho, můžu se časem dostat do vybranější party. Pokud si přiznám, jakou potřebu plním, komu ji plním – a co chce ode mne slyšet. A nebudu-li jemu i sobě namlouvat, že něco tak úžasného na světě nemá konkurenci.
Keine Konkurrenz?
Jenom ve snu!
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď