Zarputilost, se kterou se majitel jedné značky pokouší dokázat, že mírně řečeno ujetá komunikace je smart, ba smarty, vede k otázce, jestli se dá dělat řízená kontrakomunikace. Prostě dělat to naopak. V okamžiku, kdy všichni zahýbají doleva, to vzít napravo. A když všichni hore váhom, my dole váhom.
Dá se to vůbec?
Leccos mluví pro. Krásně naplníte požadavek odlišnosti od spousty zaměnitelných brandů. Snáze se proniká do spotřebitelova mozku i srdce, když ho vyrušíte, že bezmocně blekotá, „Počkat, co tohle bylo…?“ Máte šanci stát se kultíkem pro zasvěcené, kteří vás nenechají padnout. Dokonce může být vaše komunikace parodována jinými značkami, aby jejich tvůrci, také patřící mezi zasvěcené, mohli s pobavením ukázat pár skoro zednářských znamení. Například pověstně podivný africký commercial, kde tři gentlemani tančí a pějí s jakýmsi biolitem ve spreji, se dočkal krásného parodického převyprávění v kampani Diesel Jeans.
Jenže leccos mluví proti. Kultík pro zasvěcené, kroužek post-faktických zednářů, není zrovna pařeniště business leaderů. Valná většina spotřebitelů se zasvěceně kochat mizérií čísi komunikace nebude. Proč by taky měla? Vždyť prosadit se v žánru mimoňské reklamy je dost složité už vzhledem k tomu, kolik jí zkonzumujeme každý den. To už musí být bejkovina, aby byla zdáli viditelná!
Hloupých reklam, videí, bannerů, soutěží i projektů je tolik, že abyste uspěli, musíte přinést extrahloupost. A postavit takovou třeskutou totální blbost je stejně náročný intelektuální i umělecký výkon, jako postavit dobrou a „napadnutou“ komunikaci. Navíc svět se zrychluje, všeho je moc, a to co se jevilo kdysi jako provokativní mimoňství, stává se šedou nudou. Nedávno jsem studentům pouštěl kampaň Budweiseru „Wazzup!“ Zdvořile dokoukali, pokrčili rameny, takových věcí viděli (ovšemže třeba z ní odvozených, ale reklama holt stárne).
Kontrakomunikace je těžký sport.
Přesněji komunikace je těžký sport.
Ať už hore váhom, nebo kontra.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď