Vyrůstal jsem v době, kdy moudrou stranou řízený trh bojkotoval zákazníky. A z minulého režimu si pamatuju jediný bojkot. Ten nastal před jeho pádem, když se objevila brčálově zelená bankocetle s Gottwaldem.
Ani později jsem moc bojkotů neviděl, jen jsem s úžasem pozoroval mezinárodní bojkot francouzských výrobků poté, co si zkusmo jaderně práskli v Tichomoří. U nás nic.
Pořád se zdá, že stoupá spíš počet bojkotových výzev. V mých sítích pořád něco: tuhle Babiš, jindy kůže, támhle vejce z klecí a zde zase palmový olej. Skutečný účinek spotřebitelských bojkotů v Česku? Zdá se, že nic moc a i toho řídce. Po výzvách k nekupování zpolštěného šišatého piškotu prodeje po malinkém propadu zase stouply. Celkový počet spotřebitelů, kteří by se dokázali sjednotit nejen k ostrému nesouhlasu na facebooku, ale i ukáznit při nákupech, asi nebude tak velký, aby se korporace děsily.
A kdybych věřil každému, kdo po skandalózním článku navěky zrušil předplatné novin či časopisu, nesmělo by u nás už vycházet nic kromě Katolického týdeníku a Geografických rozhledů.
Naléhavé výzvy k bojkotování značek se ozývají všude: v Americe chtěli příznivci Trumpa nekupovat Budweiser, Angličané zase zahořeli neláskou k Unileveru, že jim po Brexitu zdraží Marmite.
Bude toho přibývat! Shluky spotřebitelů se na socsíťkách chovají jak nervózní tetička s podágrou. Podebrané jsou pořád. Stačí trochu trumberóznější výrok předáka, kterého se sítě chytí, a už to jede, u Strarbucků, u Tesca, kam se podíváte. Anebo reklama, která se tak tragicky mine s vnímáním cílové skupiny, jak se to podařilo Pepsi. Nebo když napíšete „White is purity“ jako Nivea.
Hurá, bojkot! A hned se toho chytí analytici, věští ztrátu tržeb, hodnoty i morální integrity, píáristi třesoucí se rukou otvírají zapečetěné obálky s projekty krizového managementu – a pak jako když myška prdne.
Přijdou nové bojkoty.
V éře bojkotů je nejlepší obranou marketéra bojkotovat bojkoty.
Ve své hlavě.
Zanechat odpověď