Znáte takové pány, co mají dar kontrolovat i vzhled firemních propisek, ačkoliv oni sami píšou než podpisy smluv zlatými pery? Ale znáte. Jeden byl donedávna ministrem financí. A je to typ velmi rozšířený. Práce pro něj, jste-li jednou najatí, je kolotoč příležitostí k čekání.
„Tohle musí vidět generál!“
„S tím počkáme na pana majitele!“
„Dokud se nesejde představenstvo, dál se nehneme!“
Přitom nejde o to, že bychom se dostali do patové situace, kdy by musel nadřízený rozhodnout z pravomoci peněz, kompetencí a odpovědností. Ne, podmanažer si chce potvrdit červenou linku pod bílým logem, černobílou verzi barevného, totožnou melodii hranou v jiné orchestraci. Prostě banalitu.
A tak se čeká. Pauza. Nehnuto. V marketingu a budování značky se čeká o něco pohodlněji, než když vám na hlavu dopadají pumy a kolem uší hvízdají kulky, ale je to podobné – volání nahoru: „Co počít?“ A ticho v odpověď. Tam to zvlášť nedává smysl, čekat, až se trefěj‘! Copak není jasné, co dělat, než přijde posel, holubice nebo kabel?
Proto si rozumné armády a chytrá námořnictva váží iniciativy. Zákon britské Admirality je jednoznačný, táhne se už od Nelsona:
„Žádný kapitán se nemůže dopustit chyby, přiblíží-li svou loď k nepříteli.“
V podání korpomarketingu by tam ovšem bylo cosi o zalézání pod stůl v zasedačce a o chameleonizaci v barvě koberce. Jest zapotřebí čekat na posvěcení shůry. A ano, opravdu jsou takoví šéfové, aniž by museli být ministry financí. A není jich málo.
Jenže častěji se pak ukáže, že vedení očekávalo rychlejší švunk. Proč jste váhali, bláhoví? A tu mistr hlavní čekač, vycítě změnu teploty a směru větrů (na to jsou oni citliví), předhodí dodavatele. Tedy mne. „Ale takhle dlouho jim to, blahorodí, trvalo!“ A vám upadne čelist a obvykle i další chuť do spolupráce. A velký orel se na vás dívá jako na dalšího neschopu, jako na někoho, kdo brzdí jeho beztak už ubržděné poskoky.
Orel much nelapá.
Jen spousta much všechno svádí na orly.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď