Bylo to nefalšované satori.
Zmáčkl jsem volbu „Odstranit“ a přede mnou se objevilo: „Opravdu chcete zprávu odstranit?“ Já chtěl, a moc, jenže pod otázkou zářila dvě tlačítka. Dilema. Jedno nabízelo „Zrušit“ a druhé „Zahodit“.
Včil mudruj!
Na okamžik jsem se propadl do vzpomínek, jak jsem kdysi v noci, v časové tísni a s nedostatkem benzínu jel do jakéhosi Veselí, a věděl jsem, že nejdřív musím sledovat ukazatele na Nějakou Lhotu, až se tam dohrabu, hledat směrové cedule na Pámbuvícovice, a odtamtud že už to bude brnkačka, podle šipek do Veselí, jenže v hloubi lesů – křižovatka. A Pámbuvícovice doleva a Nějaká Lhota doprava.
Okamžik paniky.
Od těch dob si na tohle mrazení v zádech dávám pozor. Protože přesně takové pasti připravujeme dnes a denně zákazníkům.
Kasu v prodejně schováme do temného kouta, zatímco v opačném koutě významným štychem nasvítíme poradenské centrum. Uprostřed pětikrokového procesu od naplnění košíku do zaplacení objednávky zmateme změnou designu i tonality. V reklamě slíbíme pečené holuby, v krámě dáme do huby. Na webu prodejce se na jeho sortiment nepodíváme, protože rovnou naskočí okno, které po nás chce, abychom zadali polohu, jinak ani ťuk. Jako by prostý venkovan nesměl zhlédnout, co by mu dovezli, kdyby žil v zóně dovozu!
Už jsem se smířil se smutným faktem, že nerozpoznám, vstoupím-li do nějakého nového kavárnového konceptu, zda je s obsluhou, anebo si mám jít pokorně stoupnout k pultíku. Mám fifty-fifty šanci, že budu vypeskován, buď za to, že jsem se jen tak posadil, anebo za to, že otravuju u výdeje pro obsluhu. Jako by neexistoval obecně známý rozdíl v uspořádání mezi hospodou U Horáků a fastfoodem!
Jindy jsem mírnil rozhořčení manažera, kterému se denně ozývali prostí smrtelníci, zatímco jeho nabídka, šířená velkou bannerovou kampaní, byla určena jen pro podnikatele a firmy. No jo, ale to tam nenapsali.
Zrušit a zahodit.
Buď my zrušíme pastičky, nebo zákazníci zahodí nás.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď