Ano, řeknu vám to otevřeně, na plnou hubu: neumím je. A dokonce se nestydím to napsat takhle veřejně. Ono už samo psát veřejně o politickém marketingu a komunikaci politických kandidátů je v poslední době dost riskantní.
Od chvíle, kdy capo di tutti holding políbil v přímém přenosu včas neuprchnuvšího Prchala, se děje ve větším měřítku to, co už jsem kdysi popsal. Najednou za všechno můžou političtí marketéři a social media manageři. Úspěch či neúspěch se personifikuje, navíc se z celého týmu vyzobne jeden, a ten je postaven na oltář či piedestal, anebo na pranýř. To si vážně někdo myslí, že za kampaň politické strany nebo ohnutího může jedinec? Asi myslí. Ale blbě.
Marek Prchal se stal pojmem i nadávkou.
Jakub Horák zase zažívá, jaké to je, změnit angažmá. Ti, co mu spílali za Piráty, ho nyní velebí, zatímco ti, co ho za Piráty velebili, mu nyní nadali do zrádců. A co kdyby pak začal, nadaní a velebení čtenáři, dělat pro Velebu?
Jiní, jako Daniel Bartek, zažili neúspěch konverze šediváka v milovníka Conversek.
Jako by se z politických poradců stali fotbaloví trenéři: politice i fotbalu (a reklamě o nic méně) rozumí každý, kdo se narodil s očima, ušima a zadnicí. Možná, že neumím běhat, dávat góly jako ten slavný čutálista, ale určitě umím vést tým stejně jako ten celebritní trenér. Pro příznivce zrodila se hvězda okamžiku, dokud nepohasne, pro odpůrce je náhle k dispozici slaměná Morana, co se dá zapálit a do řeky hodit – a bude klid.
Koukněte, jak to ten Mára skvěle dělá!
Koukněte, jak to ten Kuba kazí!
Mám za sebou (kromě nudných šestadvaceti let v komerční komunikaci) i pěkných pár politických kampaní. Ta první nesla vročení 1992, ta poslední ještě není vyfakturována (himbajs, píšu si!). Dělal jsem na volbách parlamentních i obecních. Pracoval jsem pro wannabe senátory i starosty. Mými klienty byly strany, seskupení, koalice i náhodně vzniklé partičky.
Mám dobré skóre, neúspěšných kampaní není moc. Vlastně jen dva poslanečtí kandidáti, kteří se nedokroužkovali, a jeden chtěl chtěl-bych-být-senátor, s nímž nám to prostě nevyšlo. Ale jak říkám, jinak docela slušné portfolio.
Jediné, co jsem nikdy nedělal, byly kampaně prezidentských kandidátů.
To ovšem není důvod, proč prezidentské volby neumím.
On je totiž neumí nikdo.
Přímou volbu hlavy státu nám jako nechtěně vyprdlé děcko přinesl až rok 2013. Jako to neslavné Cameronovo referendum. Milý slib, jímž voliče nezarmoutíš. Jenže náhle se to, o čem se jen mluvilo, zhmotnilo jako Godzilla v předsíni. A tak si předáci stvořili další problém, který by nemuseli řešit, kdyby byli bývali hubu drželi.
Povstal šik exotů, želé a srdcařů. Zatímco první dvě množiny se rychle propadly zpátky do zapomnění, srdcaři, kteří se soustředili kolem nejméně pravděpodobného objektu zbožštění, dostali svého kandidáta až do finále. S připomínkou občanských kampaní a vzoru nedostižného Obamy.
Jenže tam narazili na fosilní kampaň plnou podrazů, lží a sračkometů.
Je tu druhé show – a nikdo se nic nenaučil. Fosilní kampaň se nikdy nezastavila a prská oheň, síru, sračky a žumpárny dál. Objevují se i jiní matadoři, co si najímají Horáky. Peloton doplňují exoti, co zase budou rozdávat CDčka s muzikou, zástupci lobbných part i mašíblové.
Hodnověrní slušní kandidáti občanského typu jsou tak slušní, že kampaň nedělají, protože ta je fuj. Poradce jednoho prohlásil, že focus groups dělat nebudou, protože jinej ji před čtyřmi roky dělal, a přesto nevyhrál. Druhý se tváří, že dělat kampaň je stejné fuj jako vzít si k soudu o pozemek pod garáží advokáta. Vždyť přece všichni rovnou vidí, že já jsem slušný člověk!
Ne, neumím dělat prezidentskou kampaň. Taky žádnou nedělám. A neumí ji dělat nikdo z těch, co ji dělají, odmyslím-li si fosily se svými podrazy a cestami za erární.
Nikdo ji neumí.
Na to, jak velkou důležitost této volbě přikládáme, se jí pramálo věnujeme profesionálně. Chtěli bychom, aby vyhrál čestný mudřec bez šrámů. Ale nesmí vést kampaň. Tím by ztratil své vyslušněné mojo!
Takže volné pole pro fosily.
Takže: snad až příště…
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď