Nejprve rychlá omluva: ani já sám nejsem této vady prost. Snad mi budiž odpuštěno, že cituju jen anonymně, a jen ty nejvydařenější. Ostatně vy byste odolali, kdyby vám přišel tento mail?
„Chtěli by pomoct se značkou, líbí se jim, co děláš. Neznáš někoho, co by dělal něco takovýho, ale nestálo to tolik co ty? Nejlíp studenta."
Ne, neznám. A znát nebudu, šetřílkové! A také ano, mluvím o pověstné hře „Podívejte, jak jsou lidé blbí!“ Je oblíbena především mezi jistou částí majitelů a manažerů značek. Neuvěříte, co po nás chtěli. Vidíte ho, podivína, slevu by chtěl. Víte, co si dovolil požadovat? Exkurzi! Chodíme my mu snad domu? Mrkněte, jak hloupé dotazy nám kladou!
Všechno špatně! S výjimkou podivína, co chtěl slevu. Hrdý brand si jako jednu ze svých neměnných zásad dal, že se pro slevu neohne. A dobře dělá. A když od nich někdo chce rovnou slevu ve smyslu „možná bych něco i zakoupil, ale jak by mi jako výhodičkou vyhověli,“ má právo na tvrdou odpověď. O nabídkách barterů typu „dodejte mi kartón vašeho vyhlášeného ginu – a já o tom usmolím blogpost,“ snad netřeba diskutovat.
Ale od takto jednoznačných, zesměšnění hodných situací se nenasytná touha, dát do placu na sociálních médiích další libozvučný fór, zaměřuje i na jiné. Na ty, co se třeba z upřímnosti až křesťansky naivní na něco zeptali. Proč by nemohli očekávat exkurzi v podniku? Víte, kolik nejrůznějších podniků pořádá zážitkové prohlídky? Pro některé malé podniky je to druhý pilíř existence (a víte, jak se to dá výborně monetizovat i u velkých, třeba Guinness Storehouse?).
A to už vůbec nemluvme o nefér citacích typu „jak se může dospělý jedinec tak blbě ptát?“ Vedou k vám cyklostezky? Zaparkuju tam? Můžu si vyzkoušet a případně nekoupit? Co se stane, když nebudu spokojen? Není v tom hořčík?
Spotřebitel má starost.
Chce se cítit dobře, že zaplatil.
A my ho zveřejníme. A zesměšníme.
Podívejte, podivín!
Podívejte, chce nám zaplatit!
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď