Všichni si je pamatujeme ze školy. Chlapečky, co trpěli, když nebyli vybráni k přinesení třídníce či odnesení pomůcek, a holčičky, co nadskakovaly, když byl vyvolán někdo jiný: „Já, já, paní učitelko tady!“
Moc oblíbení nebyli. Alespoň ne v zadních lavicích, kam se otáčeli s pohoršenými ksichtíčky, že se vyrušuje a nic se nebude vědět. Jsou pryč jako vysloužilcovo mládí a stali se z nich podšéfové a směnařky.
Jen některým značkám to zůstalo (a já je podezírám, že holčičky a chlapečci podobného rázu právě u nich zažívají dobrou kariéru).
Znáte ty brandy, co dělají všechno správně? Tedy mimo toho, co by podle zákazníků měly dělat pro ně. Korporace sice není schopna obsloužit zákazníky jinak než s věčnými stížnostmi, reklamacemi a mrzeními, avšak najevo dává společenskou zodpovědnost a trvalou udržitelnost. Firma, nepokrytě rejžující na minimální konkurenci v oboru, vyhlašuje nadační dobro a podporuje tu znevýhodněné, tu nadané. Vrzavý obr, co ještě neuzavřel éru telexů a faxů, rozvíjí jedenadvacáté století podporou převratných technologií, které jemu do baráku ovšem nesmí.
Jasně, v některých oborech je to nutná diplomacie – stojí-li podnikání na státním svolení, koncesi, na licenci a benevolenci, je záhodno nastavovat vrchnosti laskavou tvář. Ale mnohdy se příslušní zodpovědní upřímně domnívají, že špatnou zákaznickou zkušenost přebijí sázením stromečků, půl dnem výpomoci managementu u klientů sociálních služeb a nákupem flotily elektromobilů. Co byste po nás chtěli? Však děláme dobra dost!
A ještě jednou věcí se šprťácké značky podobají svým holčičkovským a chlapečkovským pravzorům: dobro se u nich pojí se smrtelnou vážností a sebeúctou. Padni, poutníče, na své mrzké koleno – neseme ti Osvětu, Pokrok a Správný Směr.
Šprti nesnášejí šprťouchlata.
Nepomrknou, hej, my se nebereme tak vážně! Život je krátkej, pojďme si to užít!
Šprti si podtrhují vlnovkami.
Šprťouchlata čekejte jinde – u sebevědomých.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď