Ono je tu utrpení. Pokušení. Více než pokušení. Obvykle se dostaví intenzivní pocit, že se to nedá vydržet. A pak už je jen setinu sekundy od výskoku se slovy “Ukaž, dej to sem, já se na tebe nemůžu koukat!“
Sebe už většinou uhlídám, po všech těch letech se vyskakuje poněkud obtížněji a se slyšitelnými protesty sílící lenory. Ale netřeba to dělat. Je utrpení se na to i dívat: jsme uprostřed meetingu a podmanažer prezentuje manažerovi i nám najatým svou část. Stačilo by říct jo, ne, ok, ale ještě na to koukneme, ale ne, to je málo. Více než pokušení, vyskočí, a jme se celou tu část převymýšlet, předělávat a překopávat sám. Rovnou, z voleje.
Pokud jsou přítomni nadmanažerové manažera, je to obvykle nepříliš účinná snaha dokázat, že je oprávněně manažerem svých podmanažerů. Jenže co když tam nejsou? Ano, mistrovská disciplína špatného řízení: řízení ze zadního sedadla.
Jasně, můžu vyškubnout juniornímu textaři jeho pokusy, udělat pche a napsat si to sám, ale proč tedy máme na výplatní listině i jeho? A neměl bych vrátit svoje šedobradé peníze a nechat si místo toho ty nedozrálé zelenáčsky juniorní?
Teoreticky je odpověď snadná: nechte maličkých vyrůst. Tím, že jim pohrdavě ukážete, jak se to správně (kdyby aspoň správně!) dělá, je k růstu nemotivujete. Takhle se to píše v každé příručce typu „Stevem Jobsem do deseti minut“.
Praktické provedení bývá často opačné. Pozoruju – s pocitem jistého trapna – velké šéfy, jak se očička rozzáří nad úkolem svých podržmitů, zatímco našpulená pusa se marně snaží pokroutit do výrazu odevzdané, trpící důležitosti: pan Nenahraditelný nahrazuje nahraditelného.
Nedělejte to! Aspoň ne před třetími stranami! Nevypadáte jako pan Nenahraditelný! Vypadáte jako žoviální pan Břicháček, co se snaží na zahrádce u svého domku štěkat jako Pozor Zlý Pes.
A pokud chcete dál štěkat, nekupujte si psa!
Koukal by na vás s despektem: tenhle pán se očividně zbláznil!
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď