Právě takhle kdysi jistý hudební publicista přeložil tehdy slavný hit skupiny ABBA. V originále se jmenoval „Super Trouper“. Ani úvodní verše jednotlivých strof („Super Troupe beams are gonna blind me“ a „Super Trouper lights are gonna find me“) ho nerozhodily.
Ve skutečnosti termín označuje ty velké, spotové reflektory, nasvěcující silným kuželem hlavní hvězdy show. Holt to byla doba předinternetová – a dostat se k anglickému slangu ve showbusinessu nebylo snadné. Jenže překladatel stejně, jak pevná skalka pomýlenosti, vzdoroval argumentům a trval na svém.
Od té doby mám pojem „Hvězdy zájezdního divadla“ utkvěle spojený s upachtěnou zásadovostí na nesprávném místě.
A poslední dobou tak říkám začínajícím podnikatelům, kteří se chtějí přidat do houfu značek, z nedostatku lepšího pojmenovaných jako farmářské či lokální či – ještě hůř – řemeslné. Je jedno, jestli pečou koláčky, stáčejí mošty, míchají jogurty s bylinkami, anebo vaří podivuhodné nápoje s alkoholem i bez.
Mají to s přístupem na trh těžké: pro řetězce ani samostatný maloobchod toho není dost, pro prodej na internetu nemají jméno, pro dodávání do gastronomie nedostačuje pro všechny zúčastněné marže.
Obvykle mají nějakou základnu, u větších, neřemeslných výrobců takovým říkáme podniková prodejna. A většinou na ni neřemeslné značky pečou jako ty koláčky, neboť ji už moc nepotřebují
Ale pečou na ni i rostoucí nadějní trhovci.
„Jasně,“ říkají, „ale kolik lidí k nám dorazí? To se máme omezit jen na jednu prodejničku? Když budeme víkendy trávit na farmářských / lokálních / návesních / komunitních / férových / výročních trzích, najde nás tam mnohem víc spotřebitelů.“ A protože četli knihy, jaké četli, a viděli onlajnové kurzy, jaké viděli, neopominutelně dodají: „Takhle vybudujeme svůj lovebrand rychleji!“
Jako pikolo, ani lovebrand neexistuje. To, že si někdo z lovemarks Kevina Robertse vypůjčil onu lásku a přilepil ji ke slovu brand, proti kterému Roberts svou teorií bojoval, ještě neudělá z kočkopsa heraldického lva. Ale o tom až jindy. Nyní ke hvězdám zájezdního divadla.
Bloudívaly druhdy divadelní skupiny a „rodiny“ českou zemí, než je vytlačily estrády a televize. A všechny jejich hvězdy s nadějí vzhlížely ke kamenným boudám, z nich navrchu čněla Zlatá Kaplička. Tuze dobře věděly ty hvězdy, jak špatně krojený, průhledný a okoralý chlebík se vydělá na divadelní potulce po sálech hospod a besed. A že do slávy se dá vyrůst jen tam, kde příznivci vědí, že vás najdou. Pravidelně.
Ale málo povolaných, natož pak vyvolených!
S rašícími brandy je to to samé. Účast na trzích není zadarmo, nekritická přízeň prvních spotřebitelů už taky není, co bývala – a jak vůbec chcete být v tom virválu vidět? Kolikrát jsem slyšel povzdechnutí „Mně to tak chutnalo – a příště už jsem je tam nenašla!“ Dokud není tolik prodejních teamů, aby brand byl spolehlivě zas a znova na místě, kde se s ním potenciální zákazník setkal, je to podobné jako hrát Maryšu po hospodách: včera tu byli, zítra nebudou.
Tolik náhod a překážek a příkoří si staví do cesty! Znelíbí se provozovateli – a nebudou tam. Budou tam – a s nimi tři konkurenti, horší sice, ale šizuňci dobří. Vlivem povětrnosti či olympyjády nepřijde nikdo – anebo naopak procházejí davy, ve kterých by se ukryl i Pakul s Alexandrovci jako Holmes v londýnské mlze.
Nejisté cestování, nejisté tržby, nejistá sezóna – a kus věhlasu nutně odevzdán pořadateli a akci samotné.
A je ještě hůř – jejich domácí kaplička, jejich sídélko, jediný krámeček, ten kvelb, kde se to zrodilo, často zůstává o svátcích a dnech trhů buď zavřený, anebo obsazen hodnou, leč polohluchou paní Vonáskovou, co tam štrykuje…
Nejsou lidi, víme.
Není lepší místo toho zvelebovat své vlastní divadlo? Kde má brand pod kontrolou – od vstupu přes prostředí, barvy a vůně, přes prodejní techniky až po cenovou politiku a současný průzkum nálad a postojů spotřebitelů?
A není lepší na trhy vysílat další týmy až poté, co už ty lidi máme. Nebo aspoň až máme na ně? Protože když jsme si jisti, že naše domácí scéna hraje dobře a hraje denně, můžeme tam z trhů i webů mnohem snáz odkazovat, než když ukazujeme dlouhý seznam štací, kde se svou nabídkou budeme příští měsíc.
Ano, je to míň dobrodružné, je to míň cool a in a komunitní, a přece se nezahrabu v Horní Zadní napořád!
Ale hvězdy zájezdního divadla jen málokdy opravdu bývají hvězdami.
Když vynecháme, že na ně málokdy svítí Super Troupers, to spíš blikavá lampička od stropu, mělo by nás varovat, že potulných komediantů slávy mnoho nedošlo.
Po kamenných boudách zbyl v nejhorším aspoň ten slavnej barák!
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď