Je to vždycky smutný příběh. Nic s tím neuděláte. Jako když při sestupu z kopce stoupnete na pod sněhem ukrytou ledovku. Prostě je pozdě – jedete dolů, do pekel, vstříc nárazu do mizérie.
Kdysi jsem – jako zaměstnanec druhdy nejkreativnější agentury světa – dostal s kolegy úkol omladit značku sušených kopytózních polévek. Oblíbenou, známou jak Národní divadlo, jenže uprděně zastaralou. Zadání: osvěžte ji, přilákejte mladé, i kdybyste věrných naštvat měli.
Zdařilo se. Ve finále naštvali jsme i zaměstnance, protože se jim smáli spolusedící v hospodách u piva, že dělají ve firmě, co ukazuje feťáky a lehké děvy. Ne že bychom je ukázali, ale na stávkovou pohotovost to stačilo.
Ukázali jsme devět (chtěli jsme deset) motivů. Všechny na skoro divadelní scéně, kde bohatě nařasený samet dělal pozadí, zatímco krvavě červená pohovka byla naším placem. A třeba mladý zhulenec vyprávěl o síle gulášové polévky, zatímco dvě zcela stejná dvojčátka říkala, že milují polévky Mňamtana, protože každá je jiná.
Jenže už tehdy vytrčila své růžky českost. A klient chtěl jeden motiv věnovat jí.
„Mám ráda polévky Mňamtana, pro jejich typicky českou chuť,“ měla říct další hrdinka. Aby byl fór, měla to říct černoška s přízvukem.
A začalo změkčování.
Tak ne, tak Vietnamka, těch je tu víc.
Anebo ne, řekl board. Ať to řekne zahraniční studentka, ale bílá.
„A v čem bude fór,“ otázali jsme se.
„V přízvuku,“ odvětili.
Natočilo se to. Pak přišel příkaz: předabovat do běžné češtiny, přízvuk je matoucí.
Z fóru byla naprostá nudná banalita. To uznal i klient, vynadal nám, že jsme zkazili fór, a z deseti motivů zůstalo než devět.
Kolikrát se to už stalo! Klient se nadchne nad výjimečným scénářem – a příslušné boardy a komise ho postupně změkčí do podoby rozbředlého hašé. Na začátku byla Idea, na konci… Černomyrdin. Dopadlo to jako vždycky
Změkčený fór stává se prdlavou nudou.
Výjimečnost se v ní utopí.
Jak Stapleton v Grimpenských bažinách.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď