Vstoupím, rozhlédnu se – a vím. Někdy se ještě musím na chvíli zaposlouchat – ale pak mám jasno.
Zase jsem vlezl k mormonům!
U některých part finančních naháněčů to očekáváme: botky ostře zašpičatěné, saka k nezapnutí, unifikované účesy i plnovousy. Jinde firemní stejnokrojnost předepisuje nudnost šedi i na tváři. Někdy je podoba mormonovitosti mnohem zábavnější: kdysi v Procter & Gamble dva dospělí muži v klopách svých sak měli a hrdě nosili připnutou placku s logem Pampers.
Občas je potřeba si počkat na promluvu, aby se příslušnost zjistila. Kdysi v listopadu 1991 jsem poprvé navštívil reklamní agenturu. Vůbec nějakou reklamní agenturu. Na dveřích téhle bylo jméno Leo Burnett, a já s hrůzou naslouchal, jak několik jejích zaměstnanců hovoří podivuhodným mixem moravštiny a angličtiny s německou výslovností. Později téhož dne jsem poprvé potkal i jejich šéfa. Bylo to jasné! Agentura hovořila jako Josef Havelka. Nastoupil jsem tam – a za pár dní se má řeč nakazila neméně.
Zažil jsem korporáty, kde nikdy nepadl přesný údaj. Natožpak kvantifikovaný fakt. Odhadovalo se, naznačovaly se trendy, mínilo se. Samozřejmě existuje i opačný extrém. Co nemá cifru, neexistuje.
Když mě hned v prvním meetingu v jiné partě brali manažeři postupně stranou, šeptali mi důvěrně do ucha, a já pochopil, že po mě všichni chtějí v podstatě totéž: abych se stal jejich beranidlem do mysli pana majitele. Oni mu to říkali tak dlouho, že už je neslyšel. Poslouchal už jen nové pocestné. Jen chvíli. Pak i oni sklouzli do okoukatelnosti.
A pak někdy vstoupím – a spojovací řeč kmene hledám marně. Ani na krojích, ani v mluvě. Natožpak ve vidění světa nebo hodnotách. Pracovníci nemají víc společného než dav venku na ulici.
A většinou to ukazuje, že i výkon a sama existence takové organizace působí jak běžný ruch ulice. Odštěpný závod, provozovna marno. Jednou nás založili, tak úřadujeme.
Zlatí mormoni!
Ti aspoň vědí, zač agitují!
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď