Menu du jour: Tak ňák mezi náma

Takhle to tu děláme. Smrádek, ale teploučko. Veškeré kvaltování, a když člověk jednou je, pak neokrádej rodinu, vždyť všichni máme jednu zadnici a k ní jen jednu sesli.

Dneska jsem jel dlouhou štrekou přes několik obcí, meziobecních prostor a pražskou periférii, abych si uvědomil, jak moc jsme se vzdálili formálním pravidlům. Na té cestě auto přede mnou střídavě ujíždělo, střídavě mě zdržovalo, ovšem celá trať je opatřena nepřerušovanou bílou čarou, předjet nemožno. Přibližování a vzdalování nebylo proto, že by předřidič bláznivě měnil rychlost. Naopak! On jel pořád stejně: 62 až 64 km/h.

To jen značky nám ostatním – nebo aspoň mně – chvíli povolovaly 50, chvíli 90, sem tam 70 nebo osmdesát, několikrát 40 a jednou dokonce 30. Ale on jel neměnnou rychlostí. A nebyl sám. Na té třicítce mě plná čára neplná nečára předjeli dva další. Ve stejné univerzální rychlosti.

Takhle je to se vším. Přes přechod na červenou se nechodí, ale dyť vono nic nejede. Na tomhle přechodu je sice 40, ale nikdy tam nikdo nechodí a povolovali to blbci. Na blikačkách nejsi vidět, i když stojíš na chodníku. A kudy jedu v protisměru, tam to vycouvám.

A pamatujete, pamětníci, těch keců co do bezpečnostních pásů? A těch triků, co nespoutaní byli schopni vymyslet, když auta začala pípat, že zapni pás nebo uvidíš, aby se svobodně mohli nechat zrakvit?

Kdyby to platilo jen o dopravě!

Stejně laxní přístup je všude. Čekaje tuhle na generálního od klienta, pozoroval oknem ředitelského meeting roomu cvrkot na přilehlé stavbě. Reflexní vesty za opaskem, přilby na půl facky, procházka pod břemenem, zavěšeným na jeřábu. Kdysi jsem měl vazačské zkoušky, a při nich se přemístit pod břemeno, i kdyby to bedýnka farmářské biozeleniny byla, znamenalo ztratit právo na existenci, protože by vás zkušební komisaři utloukli.

A ještě více nedávno jsem popojel – považte! – metrem dvě stanice od sídla agentury, kde se náš mnohačetný team sešel u poslední zkoušky, k ředitelství klienta, místu prezentace. A já zdržoval, protože jsem chvíli čekal, než mi dorazí maličko opožděná SMS jízdenka. Ostatní neměli lítačky. Měli by na lítačku, ale měli to na háku.

Proboha, já nejsem Fridolín a oni zlopověstní Dětřiši! Jen mi nějak přijde, že to za to nestojí. A hlavně, párkrát v životě jsem zakličkoval – a stálo to ve finále vždycky víc. Občas mnohem víc.

Tak ňák mezi náma víme, že pravidla jsou pro blbce. My to tak ňák děláme po našem. Když už člověk tak ňák jednou je, nesmí se leknout. Nebát se, krást, ale nenechat se chytit.

A když, tak to podmáznout a tak ňák to hrát na vyklouze.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d blogerům se to líbí: