Dnes pobavila jedna dáma-expatka na twitteru. Tedy pobavila. Pobavil jen ten neuvěřitelný vizuál celé scény. Potom se dostavil šok, hnus a velké rozhořčení. Nechme promluvit originál:
Zavolal, ohlásil se, zavěsil, vytáhl, pomočil, zatáhl, počkal a doručil.
A to je ještě štěstí pro zasílající restauraci, že to byl jednoznačně kurýr zprostředkovatelské značky!
Tohle bývala noční můra Sushiqueen! Představa, že z nejlepších surovin japonským chefem ručně připravené jídlo, zabalené a obrandované, doručí umaštěná osoba s cigárem v hubě a s tepláky nad pasem, byla nesnesitelná. Proto vozil sám japonský šéfkuchař, paní majitelka, ve špičkách každý z firmy, kdo měl ruce a řidičák. Nemálokrát i já.
Hlavně ne panplacatáprdel, nebo atletupocenej (jistě v těchto personách rozeznáváte tak oblíbené figurky našich ulic: taxikáře a cyklokurýra).
Ale i kdyby nešlo o potraviny – toužím já, aby doručovatel, i kdyby mi vezl jen náhradní hadry pro robotický mop, mi omočil branku nebo předprseň domku?
Bohužel ne každý to tak vnímá. Tradice rozcapených chlápků, co s pohledem k obzoru volně chčijí vedle u pangejtu zapÍchnuté oktávky nebo dodávky, třebaže kolem je provozu jak na D1 za Ťoka, je u nás dlouholetá. Močící rozkročenci patří k běžnému folkóru měst i vesnic. A jak se zdá, zakořeněná jako ty tepláky nad pupkem.
Pomočil a dodal.
A pro brand udělal ještě něco, ale to slovo si jistě doplníte sami.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď