Celý život na mě někdo chodí, že to, co vymýšlíme a chystáme, je přes čáru.
Většinou není. Většinou je to jen přes hranu jeho osobního vkusu. Nebo přes hranu toho, co se v oboru nosí jako vhodné, přijatelné, prostě tak nějak správné a nóbl. My, co chodíváme za klienty s flashkou v kapse a kopiemi story boardů v kabele, se s tím potkáme snad každý měsíc: klient by rád omladil svou komunikaci, míní cílit na mladé a neposedné. Ale jako referenci, co by si představoval, vám ukáže filmovou epopej švýcarských bankéřů, s šedivým hrdinou s ostře řezanou bradou a vráskami jak turistická mapa Šumavy, jenž rozjímá nad životem a v závěru usedá v Bentley.
Že by tohle bylo přes čáru, to ho rozhodne nenapadne.
A správně, protože ani to není přes čáru. Jen to míjí cílovou skupinu a její vidění světa. Jen vznikne další zbytečná věc.
Co je skutečně přes čáru? Třeba když – možná nechtěně – posílíte ve své cílové skupině právě ten předsudek, proti kterému jste mínili bojovat. Léta jsem jako vzorný příklad sebestřelení se do nohy používal kampaň proti předsudkům u nemocných s lupénkou. Ukázali croissant a napsali „Taky se loupe – a jak skvěle chutná!“ A pak tam byla informace, že lupénka „není nakažlivá“. Co vidělo podvědomí? Spojení loupající se kůže s jídlem a cosi o nakažlivosti. Auvajs.
A že to není jen doména lokálních kampaniček! Nejnovější snaha Burger Kingu znechutit mi Whopper tak, že ho ukážou shnilý a plesnivý, aby dokázali absenci chemických zpomalovadel neodvratného, je další trefa do vlastní nohy. Já bych chtěl, aby byl čerstvý a voňavý, když ho jím. Zapomenutý shnilec neláká – a věřte, že tenhle vizuál jim dlouho nezapomenu.
Stejně jako každému, co má na v únoru na triku nápis „Nejsem na plech,“ nezapomenu uvěřit, že ostatních jedenáct měsíců pravděpodobně bývá, když musí inzerovat opak.
Přes čáru?
Přes čáru podvědomí.
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď