Menu du jour: Kdo za to může?

Netrvalo to tak dlouho. Objevuje se klíčová otázka, která je patrně hluboce zakořeněná v lidské povaze.

A nejen při pandemiích. Jedni vynášejí z hořícího domku židle, peřiny i housle, jiní zasedají a dávají si předvolat rozespalé lidi v pyžamech, aby bylo najisto postaveno, kdo to zapálil případně zapáliti dopustil.

Je to mor. Třeba v businessu. Svolávání táborů pohoršeného lidu a povolávání létajících tribunálů, aby byli odhaleni, usvědčeni, zajištěni a anihilováni viníci, spolehlivě prodlouží ba znemožní opatření k nápravě průseru. Někdy záměrně.

Jsou dvě filozofické školy. Ta vzácnější opravdu hledá skutečné viníky, váží míru jejich viny – a než dojde k závěrům, většinou už toho k nápravě moc nezbývá. Mnohem efektivnější, cynicky řečeno, bývá druhá škola: ve stylu cargo kultů jsou určeni obětní beránci a s příslušnou pompou a teatrálností urychleně odborně vykostěni.

Puzení je univerzální a nade všemi režimy.

V jedné knize rozhovorů Jiřího Janouška vzpomínal komunistický koordinátor výstavby metra, že v jámě budoucí stanice Pražského povstání se jednou provalila podzemní voda a sajrajt a hlína a šutry zaplnily pěknou část díla. Než tam prý dorazil, už na místě Bezpečnost (PR označení pro tehdejší pendreky) zatýkala dva inženýry, podle logiky, kde inteligent, tam vina. Orgáni byli překvapeni, když se jim legitimoval a řekl, že si to vyřídí sám a až poté, co bude učiněna náprava škod.

Stejně tak je z literatury známo udivení sovětských soudruhů, když Gorbačov po známém rekordu v Černobylu vyžadoval nejdřív opatření k záchraně a zamezení dalších hrůz – a teprve potom dal obětovat obvyklé podezřelé.

Jeden se nemůže ubránit dojmu, že oba případy zanechaly nesmazatelný otisk v paměti očitých svědků, protože zavedený postup býval bolševicky razantnější: střílej a pak se ptej!

V jiných režimech bývá doslovná střelba nahrazena symbolickou, i když neméně smrtící.

Sám jsem to pozoroval v jedné po všech kontinentech rozlezlé pa(n)organizaci. Velká nabídka byla odmrštěna, výběrové řízení ztraceno. A oddělení, které na ní dělalo – i v čele s místně příslušným viceprezidentem –. sice ještě chodilo, dýchalo, kafe si v automatech dělalo, na pozdrav i mně mávalo, ale v očích znalých už vápnem zasypáno a zeminou zahrnuto.

Touha zjistit, kdo za to může, nás neopouští ani v pandemii. Jako by se to dalo jednoznačně určit! Jako by snad tím zjištěním virus zmizel!

Pozor, nepleťme si oprávněnou kritiku kroků těch, co jsou za řešení zodpovědni, s hledáním, kdo za to může. Tvrdě k hříchu, laskavě k hříšníkovi! Kritizovat možno, ba i nutno. Jen hledání viníků, co by měli být demaskováni a v závěsu vystaveni, opravdu počká.

Vždycky se někdo najde, i o pár generací později, kdo se mu bude do roztrhání těla s plnou láskou věnovat…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s


%d blogerům se to líbí: