Bigvilik's Brand Building Blog

Řádily devadesátky, rozvaloval jsem se na sofa a četl tamní odborný tisk. Protože to bylo ve fu fu londýnské střižně, bylo to designované chaise lounge. Ve studiu v suterénu ve Vršovicích by to bylo prostě jen kanape.

Devadesátky! Reklamní byznys na Západě jel jako TGV v období mezi stávkami a v tzv. Nové Evropě, což bylo dobové reklamní označení pro ex-commies, zažíval boom, na který my pamětníci, jenž jsme se nedokázali ani v té době ufetovat, vzpomínáme s pamětnickým sentimentem a láskou.

Reklamní časopis, co jsem si četl, zatímco se cosi, na co už jste zapomněli, za těžké libry on line editovalo, byl zajímavý, jedna z největších sekcí byly inzeráty profesionálů. Agentur jen pár, nejspíš těch, co vznikly před měsícem. Zato spousty produkcí, postprodukcí a především jedinců. Freelancerů jako máku! Od grafiků a textařů přes filmové profesionály, střihače, zvukaře, skladatele a muzikanty, krotitele zvěře a mistry zvláštních efektů. Vypozoroval jsem jeden úkaz: čím míň toho mohli vyjmenovat v referencích, tím častěji mávali frází „hungry for work“.

Později mi to vysvětloval ostrovní producent, se kterým jsem to, co už jste zapomněli, tehdy tvořil. Znamená to, že najatec bude práci absolutně oddán, nebude prudit s tím, čím unavují přebookovaní mistři svých oborů: že má dcera narozeniny, že už slíbil, že odpoledne namíchá to i tamto, že nemůže čekat na zadku do půl jedný v noci, dokud ti umělci nedonasvítěj’ pack shot, že musíte zavolat jeho agentovi a domluvit zvýšení spruzného, et cetera.

Pro mě to bylo nové! Inzerovat sebe sama?

Vzpomínal jsem, jak jazzmani ještě pár let předtím v nějaké debatě, které jsem byl přítomen, myli pozadí nepříliš oblíbenému skladateli a dirigentovi, který rok předtím vzal kramle. A jak je prý na Západě v kýblu (řekli to jinak), protože považte musel si dát inzerát do muzikantského časopisu, jehož výtisk kdosi propašoval z kšeftu za bony.

Představa, že by museli svou práci nabízet, ba považte inzerovat, tehdy volné nohy jazzu popouzela.

A tahle iron curtain jako by žila dodnes.

Před pár lety jsem se zájmem nahlížel přes rameno zdejšímu klientovi, který si vybíral team pro digitální kampaně. Potřeboval vyřešit mnoho hlavoruční práce, tehdy ještě automatizace pronikla maximálně k převodovkám. Můj zájem pramenil z toho, že posléze měli dělat podle našich společných pokynů, ale odpovědnost – jak jinak – padala na mou holou leb.

Zaujalo mě, s jakou důsledností vyhazoval všechny zájemce, ze kterých čišelo hungry for work, ale zato vybíral každého, co naznačoval, že už dělal i s Masarykem maffii, absolvoval 27+ odborných školení a vedl tým složený ze sebe, externistky a jejího králíčka.

Zeptal jsem se, proč tak činí. „Nechci tu zoufalce, co udělají pro práci cokoliv,“ sjel mě. „Tihle,“ ukázal na hromádku vybraných, “ti se aspoň vyznají v tlačenici.”

Vyznali. Především jim šla disciplína „zvýšenou aktivitou komunikace zastřu, že prd dělám,“ tu uměli dokonale.

Nechtěl zoufalce, co by pro práci udělali cokoliv.

Našel si znalce, kteří udělali cokoliv, aby se jí vyhnuli.

This entry was posted on 21.3.2020 at 17:13 and is filed under admen, bling bling bling, filmařina, textařina, prostě pot & dřina, komunikační techniky & vychytávky, pokrok nezastavíš ani červenou lucernou!, prodej teplé vody v sáčcích, rady moudrých, sociální a ekonomický život, žalozpěvy a sebechvaly, život z pohledu Ducha Sv., česky. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.