Zbavit se businessu právě včas! Nebo aspoň důkazů! „Pánové, ještě štěstí, že byly letos ty povodně, jinak jste už vážně museli vyhořet,“ pravila daňová poradkyně jistému studiu před dávnými lety.
Pokud pamatuju, zrovna toho roku, než vzedmutá voda do hlavního města dorazila, nešťastnou náhodou se v mnoha firmách malovalo v archivech, nebo se konala vnitřní reorganizace s novou dislokací. A tak mělo hodně firem své účetní doklady provizorně na chalupách, v suterénních místnostech nebo v kumbálu na Kampě.
Kde účetnictví? Hluboká voda ho spolykala, blahorodí!
Jen co pandemie udeřila, je to tu zas. Jistý el jefe oznámil, že jeho koncern nedostává od obchodníků tržby za zboží, a proto zastavuje platby. Jak zní šeptem z trhu, velkoryse zastavil i ty pár měsíců po splatnosti. Asi nepřišla příhodná povodeň.
Taktiku exit by chance už vidíme a ještě ji uvidíme: zavíráme, neplačte, zavinila to nenadálá událost, ne my, my si jdem‘ holt dát viržinko.
Existuje ještě podobná taktika: nastal čas dělat dobro.
Pozor, aby nedošlo k mýlce: nic proti dobročinnosti, nic proti dobrovolnictví. Ba naopak! Divadelníci, kteří nemohou hrát, šijí roušky – a Bůh jim zaplat, ostatně stát to asi neudělá. A nikdo s mozkem v hlavě nebude tvrdit, že se třeba Žufánek chtěl či potřeboval výrobou dezinfekce zviditelnit, protože mu to nejde s pálenkami. Opak je pravdou, kdyby byl jen pálil a nepálil si prsty, mohl si medit. To, že posloužil vyššímu dobru, mu nadělalo obtíží s administrativou a přidalo biblickou nutnost obcovat více s celníky.
Před tím klobouk dolů!
Jen to vytrubování, že jdeme dobřit, když už nám brali exekutorští pacholci míru na mobiliář, je takové falešné. A figura „ne že by mi to krachovalo, ale přece se teď nemůžu soustředit na pomíjivý zisk, když nyní na oltář národu nutno oběť položiti,“ mi u mnohých profláklých person působí pozdvih obočí. Asi tak, jako když každý právě vyhozený manažer potřeboval nutně načerpat síly, ujasnit si život a ty věci okolo, meditovat – a pak hledat nové výzvy, rozuměj, rozesílat sívíčka jako divej.
Exit nenadálou událostí za vás někdy opravdu udělají jiní.
Počátkem padesátých let, když začalo vyvlastňování drobných živností, obchodníčků, ševců, správkařů, rozšířila se prý šeptanda, že kdo to dobrovolně zavře na rok dva a půjde do dolů, osudu ujde. Na zavřených kvelbech se objevovaly nápisy ODCHÁZÍM DOBROVOLNĚ NA BRIGÁDU DO TĚŽKÉHO PRŮMYSLU a UHLÍ JE KREV REPUBLIKY.
Zavřeli, odjeli, brigádničili, osudu neušli, ať tam psali co tam psali.
Jen pár let předtím si na dobrovolnost nikdo ani nehrál. Cedule vylepoval ten samý úřad, co obchodníka i jeho příručí poslal montovat letecké pumy:
Exit je součástí businessu. Jako je jiný exit součástí života těžkého.
Jen, ať si tam lidi pak nepřečtou:
„Konečně to máme na koho hodit!“
Bigvilik's Brand Building Blog 
Zanechat odpověď